Už se nesmí člověk ani pochlubit? Sociální sítě zaplavila armáda samozvaných expertů

Betonárka vadí až po třiceti letech. Střelnice překáží až poté, co kolem vyrostou domy. A stačí ukázat vlastní záhon nebo kus práce na internetu — během pár minut se objeví desítky lidí, kteří přesně vědí, proč je všechno špatně.

Sednout si dnes na chvíli k Facebooku nebo Instagramu je často spíš psychologický experiment než odpočinek. Člověk otevře diskusi pod obyčejnou fotografií plotu, dlažby nebo vyvýšeného záhonu a nestačí se divit. Ne kvůli samotné fotce, ale kvůli tomu, co se děje pod ní.
„To je špatně.“ „To vám za dva roky shnije.“ „To není zdravé.“ „To mělo být úplně jinak.“ „Kdo vám to dělal?“ „Tohle bych si doma nikdy neudělal.“
A je úplně jedno, o co jde. Někdo ukáže opravenou koupelnu, jiný novou střechu, další se pochlubí zahradou nebo kusem vlastní práce. Místo normální reakce často přichází lavina lidí, kteří mají potřebu všechno rozebrat, shodit nebo opravit.
Nejzvláštnější na tom je, že internet dnes vytváří dojem, že každý rozumí úplně všemu. Betonárce, stavebnictví, ekologii, zemědělství, elektroinstalaci, zdravotnictví i politice zároveň. Stačí jedna fotografie a během pár minut se objeví desítky odborníků, kteří přesně vědí, co je špatně.
Typickým příkladem jsou příběhy, které se poslední dobou opakují stále častěji. Dlouhé roky někde funguje střelnice nebo betonárka. Pak se v okolí postaví nové domy a najednou začnou lidé požadovat, aby původní provoz zmizel, protože jim vadí hluk nebo výhled. Ne proto, že by se změnila střelnice nebo betonárka. Změnilo se jen to, kdo se přistěhoval okolo.
Stejně absurdní je sledovat dnešní internetové „soudy“ nad cizí prací. Někdo položí dlažbu, zapojí bojler, postaví pergolu nebo udělá chodník — a okamžitě se objeví fotografové katastrof a internetoví inspektoři kvality. Často lidé, kteří v životě nic podobného sami nedělali, ale o to hlasitěji vysvětlují, proč je všechno špatně.
Přitom ještě před pár lety bylo normální, že si lidé navzájem spíš poradili nebo řekli: „Hele, dobrá práce.“ Dnes jako by část společnosti čekala jen na příležitost někoho opravit, zesměšnit nebo veřejně nachytat na chybě.
Možná je to tím, že sociální sítě odměňují hlavně negativitu. Pochvala zapadne. Konflikt, hádka a pohoršení sbírají komentáře, reakce a sdílení. Čím ostřejší názor, tím větší dosah. A tak se z obyčejných diskusí stává soutěž o to, kdo někoho shodí rychleji a chytřeji.
Jenže pak vyvstává jednoduchá otázka: Je tohle ještě normální?
Opravdu jsme se dostali do doby, kdy člověk nemůže ukázat kus vlastní práce, napsat svůj názor nebo se s něčím pochlubit bez toho, aby okamžitě dostal vlnu nenávisti, posměchu nebo „dobře míněných“ útoků?
A možná ještě důležitější otázka: Kolik lidí dnes raději nic nesdílí a nic neukazuje jen proto, že už nemají chuť poslouchat nekonečné internetové chytráky pod každým příspěvkem?