Umíš počítat derivace. Ale nevíš, jak rozděláš oheň.

Víme, jak poslat sondu k Saturnu. Ale nevíme, co dělat, když přestane téct voda. Ve škole jsme se naučili datumy válek, ale ne, jak přežít jednu noc v přírodě. Možná jsme chytří. Ale jsme i moudří?

Pamatuju si moment, kdy nám na víkendovém výletě s dětmi zhasl oheň a do rána zbývalo pár hodin. Všichni ztichli. Žádné dřevo, žádné světlo, žádný signál. Měli jsme spacáky, ale stejně nás to zaskočilo.

A přitom jsme lidé z 21. století. Máme tituly, kurzy, aplikace, chytré hodinky.

Ale neumíme si poradit, když zmizí všechno, na co jsme zvyklí.


---

Škola nás učí, kdy byla válka. Ale ne proč.

Známe vývoj jaderných zbraní, ale ne vývoj vztahu k vlastnímu tělu. Zvládneme trigonometrickou rovnici, ale nevíme, co rostlo za naší školní zahradou a dalo se sníst.

Med vydrží tisíce let. Ale učil nás o tom někdo? Věděli jsme, že i obyčejný jitrocel může pomoct při krvácení?

Děti dnes často vědí, jak se zapíná prezentace v PowerPointu, ale ne, jak rozdělat oheň bez sirek. Ne proto, že by byly líné. Ale protože je to nikdo neučí.


---

Možná jsme vzdělaní. Ale ne připravení.

Když systém zhasne, kolik lidí zůstane stát s telefonem v ruce a výrazem „co teď“?

Nepotřebujeme se vrátit do jeskyní. Ale možná je čas vrátit se ke kořenům. K těm doslova – kořenům, které živí. K vodě, která není z kohoutku. K teplu, které nepochází z termostatu.


---

A co kdyby výuka vypadala jinak?

Učili bychom děti rozdělat oheň.

Ukázali bychom jim, jak v přírodě najít potravu.

Mluvili bychom o emocích, o zvládání bolesti, o lásce, o sobě.

Naučili bychom je postavit přístřešek, vyrobit nástroj, vypěstovat jídlo.


Ne místo matiky. Ale vedle ní. Ne proti pokroku. Ale pro přežití.


---

Zkus dnes udělat jednu věc.

Najdi jedlou rostlinu. Zkus rozdělání ohně bez zapalovače. Nebo si jen představ, co bys dělal, kdyby zítra vypadl proud.

To není paranoia. To je paměť lidství. Něco, co jsme možná zapomněli – ale co se dá znovu naučit.