Tichá bouře: Káva, kyslík a jiné nepodstatné věci

Ráno začíná jako vždycky. Odhodlání vstát včas a být produktivní narazí na tvrdou realitu budíku. První zazvonění – ignoruju. Druhé zazvonění – vztekle posunu o pět minut.

Třetí zazvonění – přemýšlím, jestli by nešlo legálně žít bez práce. Čtvrté zazvonění – panika, protože už je fakt pozdě.

Káva. Káva je moje palivo, můj životabudič, moje poslední šance na to, že budu během dne fungovat jako normální člověk a ne jako zombie s Wi-Fi. Bez kávy nejsem schopný komunikovat s lidmi. Když ji nemám, moje reakční doba se prodlužuje na úroveň lenochoda po noční směně. Jednou jsem si řekl, že zkusím týden bez kávy. Po dvou dnech mě přátelé chtěli poslat na exorcismus.

Dojedu do práce. Snažím se soustředit, ale moje mysl má jiné plány. Místo řešení e-mailů zírám na obrazovku a přemýšlím, co měl vlastně Titanic za problém – vždyť kdyby nepanikařili, mohli na té kře normálně odplavat na Floridu. Někdo něco říká, přikyvuju, dělám si poznámky (kreslím kosočtverce, ale to nikdo neví).

Oběd. S kolegy se bavíme o tom, jak máme málo času. Během té půlhodiny si stihneme vzájemně postěžovat na práci, politiku, ceny potravin a život obecně, a pak se vrátíme do kanceláře, kde na nás čekají další e-maily, schůzky a excelovské tabulky, které mají víc barev než dětské omalovánky.

Odpoledne – klasický boj mezi „mělo by se něco dělat“ a „nechce se mi“. Všichni předstíráme, že makáme, ale ve skutečnosti jsme mentálně na dovolené. Ve čtyři odpoledne přijde urgentní úkol, který měl být hotový včera. V pět odpoledne přijde další úkol s označením „jen rychlá věc“, což je korporátní kód pro „připravte se na noční směnu“.

Večer – domů se doplazím jako válečný veterán. Zkouším něco uvařit, ale realita je taková, že jím suchý rohlík nad dřezem, protože nechci špinit talíř. Pak přijde chvíle relaxace – čili koukání do mobilu, dokud mi nespadne na obličej. V hlavě mi jede seznam věcí, které jsem dnes nestihl a které nestihnu ani zítra.

A pak mě napadne, že bych měl zpomalit, užívat si život a být v klidu. No jo, ale kdo mi pak zaplatí účty?

Vítejte v Tiché bouři – kde balancujeme mezi snahou být dospělí a touhou zalézt do peřin a předstírat, že neexistujeme. Příště: Jak si vytvořit seznam úkolů, který vás psychicky nezničí. Spoiler: Nejde to.