Proč hvězdy září jen v noci?

Někdy se necítíš jako hvězda, ale pro někoho záříš víc, než tušíš. Hvězdy vidíme v noci – a i ty nejvíc záříš ve tmě. Tento text je tiché připomenutí, že světlo máme všichni v sobě.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč hvězdy vidíme jen v noci?
Není to proto, že by přes den nebyly. Jsou tam pořád. Jen je zastiňuje světlo silnější – Slunce. Ale jakmile padne tma, najednou se objeví. Tiché, zářící, každá ve svém rytmu. Jako připomínka, že krása neznamená hlasitost. Ani být vidět stále.

Hvězdy jsou jako lidé. Možná si teď připadáš malý, bezvýznamný, unavený z toho, že tě nikdo nevidí. Ale někde, někdo – třeba tiše, třeba bez jediného slova – tě sleduje. Možná obdivuje, možná mu tvůj úsměv zlepšil den. Možná touží zářit tak jako ty, aniž bys o tom věděl. I ty máš své světlo. Jen si ho možná zrovna v tom denním shonu nevšimneš.

Tenhle svět občas křičí. Že máš být produktivní, vidět a srovnatelný. Ale co když tvá největší síla není ve srovnání, ale v jedinečnosti? V tom, jak přežiješ den, kdy se ti žít nechce. V tom, jak někomu podržíš dveře, jak se pousměješ, když se to nejmíň čeká. V tom, jak záříš – právě tehdy, když je největší tma.

Nejsi sám. Ani nejsi jediný, kdo někdy pochybuje, ztrácí víru, sílu, chuť. Ale někdy právě tyhle chvíle připravují nebe, aby se na něm objevily hvězdy. Aby si někdo všiml, jak moc jsi tu byl – i když potichu.

Tak svieť. Protože i když se ti to nezdá, někdo tě právě teď potřebuje vidět zářit.