Přátelé, nebo jen jména v seznamu?

Za život potkáme tisíce lidí. Někteří se na chvíli stanou přáteli, ale jen málokdo zůstane. Co dělá z člověka opravdového přítele? A kolik jich vlastně opravdu máme?

Za život potkáme tisíce lidí. Ve škole, v práci, na oslavách, v tramvaji. Sdílíme s nimi smích, historky, chvíle. Vypadají jako přátelé. Ale čas ukáže, že většina z nich byli jen známí.

Ta pomyslná čára mezi přátelstvím a známostí je tenčí, než si myslíme.

Na Facebooku máme stovky „přátel“, na Instagramu tisíce sledujících. Ale kolik z těch lidí by přišlo, kdybys jim zavolal ve tři ráno? A ne kvůli penězům nebo nějaké materiální pomoci. Jen proto, že ti je těžko a potřebuješ cítit, že v tom nejsi sám.

Kolika lidem můžeš napsat jen tak – jak se máš, jste v pohodě? A víš, že ti odpoví, protože na tebe taky myslí? Kolik lidí ti může zaklepat na dveře bez ohlášení, sáhnout si do lednice pro pivko, posadit se vedle tebe na gauč a jen tak klábosit… A ty víš, že je to úplně v pohodě?

Tohle nejsou kontakty. Nečekají výměnu lajků ani protislužbu. Jsou to lidi, kteří zůstali, i když všichni ostatní odešli.

Přátelé, kteří přijdou, když je voláš – ale i tehdy, když mlčíš.

Mít jednoho takového je víc než mít stovku jmen v mobilu. Možná jich nemáš moc. Ale právě v tom je jejich síla. Nejsou na ozdobu. Jsou na život.