Pondělí ráno: Den, kdy i moje budík má výčitky

Pondělí ráno je speciální druh bolesti. Vstáváš bez motivace, tváříš se, že jsi živý, a ptáš se vesmíru: Proč? A pak zjistíš, že je teprve 7:13. Vítej v klubu.

Ráno. Zazvoní budík. Poprvé. Podruhé. Pošesté. Každé jeho pípnutí je jako facka od reality. S každým odložením roste šance, že přijdu pozdě... a taky míra mého vnitřního zoufalství.

Vstanu. Tělo říká ne. Duše mlčí. Jediný, kdo se těší do práce, je moje rostlina – protože aspoň dostane zalito. Já ne. Já dostanu schůzku v osm.

V koupelně na sebe koukám jak na někoho, kdo si spletl životní cestu a místo „tichý venkov s kozami“ si omylem vybral „open space s Jarkem z marketingu“. Jarek je fajn. V pátek. V pondělí by měl být zakázán zákonem.

Cesta do práce? MHD plná zombíků. Nikdo nemluví. Všichni scrollují nebo hypnotizují podlahu. Když už navážeme oční kontakt, vzájemně se vyděsíme a rychle děláme, že nic. Pondělí je spojovací materiál všech introvertů.

V práci to začne. Inbox přetéká jako vana, na kterou jsi zapomněl. Úkoly, tabulky, dotazy typu „jak to jde?“ – ne, opravdu nechceš slyšet odpověď. V pondělí se totiž všechno jde. Pomalu. Bolestivě. A proti tvé vůli.

Ale! V tom je i jistá krása. Všichni jsme v tom spolu. Ta jednotná, tichá nenávist k pondělnímu ránu je jako lepidlo, které drží společnost pohromadě. Bez pondělí bychom si nevážili pátku. Bez něj by nebylo toho katarzního „už jen čtyři dny“.

A pak přijde ten moment. Třeba kolem čtvrté. Kafe zaberalo, slunce na chvíli vykoukne, a ty si řekneš: „Hele, přežil jsem.“ Už nemáš depresi. Už jsi jen... unavený. Což je pokrok.

Takže pokud právě sedíš v metru, vypadáš jak zombie po dietě a přemýšlíš, jestli tohle je tvůj život – ano, je. Ale nejsi v tom sám. A to je na tom to krásné. Drž se. Úterý už klepe na dveře.