Nezachráníme svět? Tak aspoň přivrtáme tu pitomou poličku

Zatímco na plátnech hrdinové brání Zemi před koncem světa, my si ji ničíme sami. Ale hrdinství může začít i doma — třeba vrtačkou v ruce. A dírou ve zdi. Hodně dírami...

Hollywood nás učí, že hrdina je ten, kdo se vrhne v poslední chvíli na asteroid, nebo ten, kdo pěstí složí tříhlavého mimozemšťana v nablýskané zbroji.
Realita?
Žádný asteroid. Žádní vetřelci. Jen my. Pěkně svépomocí si tu planetu dáváme k snídani: válkami, kácením pralesů, diktátory, co si koupili diplom z psychopatie na večerní škole a lidi, kteří věří, že miliardář s plnou kasou už určitě přestal chtít tvoje poslední dvě stovky.

A co jsem s tím dělal já?
Nic.
Ležel jsem na gauči, křečovitě držel ovladač a čekal, že mě někdo přijde zachránit. Nepřišel. Ani Bruce Willis, ani Emzák.

Dneska ráno mě to konečně trklo: Svět nezměním. Ale můžu aspoň přivrtat tu pitomou poličku.

Vrtačku jsem sevřel jak gladiátor meč před posledním bojem.
Stěna přede mnou stála jako nepřítel. Nevraživě, s odhodláním nepustit jedinou hmoždinku.
První pokus – vrtačka proklouzla a já elegantně přejel po omítce, jak kdybych chtěl tesat moderní umění. Druhý pokus – hmoždinka odmítla spolupracovat a odletěla mi někam za gauč. Třetí pokus – vrtačka zaburácela, já zaburácel taky, sousedi bušili na zeď. Drama jak v Nolanově filmu.

Po hodině potu, nadávek a tří nových děr tam konečně hrdě trůnila. Ta polička. Na křivo, ale držela.
Můj osobní asteroid byl odvrácen.

A tehdy mi došlo: svět možná fakt nezačneme zachraňovat u volebních uren nebo v internetových diskusích.
Začneme doma. Vrtačkou v ruce, poličkou na zdi a trochou odvahy něco konečně udělat.

Tak vstávej, příteli.
Zvedni se z gauče, chyť kladivo, polib ženu, obejmi psa a hlavně: přestaň čekat, že nás někdo jiný zachrání.
Svět totiž nezachrání superhrdinové.
Svět zachráníme my. Až si konečně přivrtáme svoje vlastní pitomé poličky.