Milujeme se každý den. Ne tak, jak si myslíš.

„Milovat se každý den“ není erotická olympiáda. Je to ranní káva, vzkaz během oběda, objetí bez důvodu. Možná je láska méně o vášni a víc o přítomnosti. A o teplých ponožkách.

„Jak často se milujete se ženou?“
Otázka padla mezi druhým pivem a nevinným žertem. Kamarád se usmál a čekal odpověď, kterou si mohl uložit do šuplíku záviděníhodných statistik.
„Každý den,“ řekl jsem.
„Počkej... fakt? A kdy jako?“
„Celý den.“
Zasmál se, ale trochu se mu rozpadl obličej. A taky představa.

Ne, nešlo o sex. Šlo o něco jiného. O lásku, která nevypadá jako film. Spíš jako snídaňový rituál.
Každé ráno vstanu o deset minut dřív, abych jí uvařil kafe. Do hrnku s nápisem „Nevstávej, dokud nemluvíš kávou“. Dám jí pusu na čelo. Ne proto, že musím. Ale protože chci.
Než odejdu, řeknu jí, že ji miluju. I když má mastné vlasy a špatnou náladu.
V práci jí napíšu. Ne „co je k večeři“, ale „jak se dnes cítíš?“. A když přijdu domů, obejmu ji dřív, než si sundám boty.

Večer mi dá talíř na stůl. Řeknu jí, že je moje oblíbená kuchařka. I když to byl jen zapečený toast se sýrem. A těsně před spaním ji obejmu. Ne protože se to má. Ale protože mě to drží pohromadě.

Jsme daleko od dokonalosti. Občas jí zůstane prádlo v pračce a já si třikrát za sebou nevšimnu nových záclon. Ale každý den, i ten úplně pitomý, si připomeneme, proč to dává smysl.

Tak se milujeme. Bez scénáře. Bez soundtracku. Jen tak. A možná právě proto to funguje.

Láska není ohňostroj. Je to servis. Teplý čaj. A někdo, kdo ti podrží deštník, když zapomeneš svůj.

A co vy? Milovali jste se dnes?