Kam se poděl úsměv? Možná zůstal ve frontě na banány

Dřív jsme se smáli i v autobuse bez oken. Dneska máme klimatizaci, Spotify a pohled, jako by nám někdo sežral oběd. Kde zmizel úsměv z ulic? A co kdybychom ho zkusili najít?

Zkuste se usmát na cizího člověka. Ne tak, aby si myslel, že jste utekl z oddělení radosti, ale tak lidsky, nenápadně. Šance, že vám to oplatí, je malá. Ale přesto větší než že vám přijdou složenky s nápisem „VYHRÁLI JSTE!“.

Jdeme po ulicích jako národ ve smutku. Pohledy do mobilů, nebo do země. A když se výjimečně někdo podívá nahoru, tváří se, jako byste mu právě sáhli do vozíku pro poslední máslo v akci.

Dřív jsme si zpívali v práci, smáli se v tramvaji a v hospodě jsme vyprávěli vtipy, které už dneska nesmí ani na Facebook. Teď máme sluchátka, stories a blbou náladu s datovým limitem. Pokrok je skvělá věc – ale něco nám při tom zamrzlo v obličeji.

Možná je na čase zkusit malou revoluci. Ne s transparentem, ale s úsměvem. Začněte u prodavačky, u řidiče, u souseda. Nečekejte nic zpátky – to není TikTok. Ale třeba tím něco málo rozsvítíte.

A když nic jiného – aspoň si procvičíte mimiku. Třeba si vzpomenete, jaký to bylo, když se lidi ještě smáli… a třeba vám úsměv zůstane. Ne mezi regály v Lidlu. Ale na obličeji.