Jednoho dne pochopíš, proč to všechno muselo bolet

Ne každý, koho držíš za ruku, má v plánu zůstat. Ale věř, že ti správní lidé nikdy nebudou potřebovat důvod, aby odešli. A jednou… jednou pochopíš, proč to celé dávalo smysl.

Jsou chvíle, kdy držíš někoho tak pevně, až tě z toho bolí ruce i srdce. Bojíš se pustit, protože máš pocit, že když pustíš, ztratíš kus sebe. Ale pravda je jiná – co je skutečně tvoje, to nikdy neodejde. A co odejde, nikdy opravdu tvoje nebylo.

Možná jsi někdy miloval víc, než bylo opětováno. Možná jsi psal dlouhé zprávy, na které přicházely jen krátké odpovědi. Možná jsi přemýšlel, co víc můžeš udělat, říct, změnit – jen aby sis udržel člověka, který už dávno nebyl duší přítomen.

Ale zastav se. Zhluboka se nadechni. A zeptej se sám sebe: Proč tolik bojuješ za někoho, kdo nebojuje za tebe?

Láska, která je pro tebe určená, ti nikdy nedá pocítit, že jsi na ni příliš. Nebudeš muset prosit o pozornost, o slova, o doteky. Ta pravá láska tě pozná, přijde klidně, tiše… a zůstane.

Jednoho dne potkáš člověka, který tě nebude chtít změnit. Který tě nebude milovat navzdory všemu, co jsi – ale právě proto, kým jsi. S tvými jizvami, tichými večery i hlasitým smíchem. Člověka, před kterým nebudeš muset skrývat bolest ani slabost.

Až přijde ten den, pochopíš, proč muselo tolik lidí odejít. Proč to někdy tolik bolelo. Protože ty správné věci přicházejí tehdy, když jsme na ně připraveni. A ty správné věci… zůstávají.

Takže pokud právě teď něco ztrácíš, pokud cítíš, že se ti svět rozpadá pod rukama – neboj se. Někde tam, na cestě k tobě, už jde někdo, kdo tě nebude chtít jen držet. Ale kdo se rozhodne zůstat. Dobrovolně. A navždy.

Drž se. A věř. Život někdy zavře dveře jen proto, aby tě nasměroval k těm, které se mají otevřít.