Jak stárnout s grácií aneb Proč už mi nevadí, že mě Pepa z vedlejší kanceláře nemá rád

S věkem přichází klid. Ne že byste se proměnili v Buddhu, ale přestanete se rozčilovat, když si vás někdo neodklikne zpátky na Instagramu. A to je, přátelé, životní vítězství.

Ve dvaceti máte pocit, že svět je rozestavěná stage a vy jste hlavní hvězda. Všichni vás musí sledovat, tleskat, souhlasit a ideálně i zbožňovat. Pamatuju si, jak jsem jednou nešel na oslavu kamaráda jen proto, že mě nepozval jako prvního. Dneska? Jsem vděčný, když mě někdo úplně vynechá a já můžu v klidu zalít kytky.

S přibývajícím věkem se mění priority. Co bylo kdysi drama hodné Shakespeara – například to, že si vás kolega nepozve do LinkedIn skupiny – je dneska důvod k decentnímu pousmání. Člověk se zkrátka učí pokoře. A hlavně pochopí, že vnitřní mír se nedá nahnat lajky, pozvánkami ani umělou přítomností ve vztazích, které už dávno ztratily smysl.

Přestanete si vynucovat pozornost a přátelství. Ne proto, že by vám na lidech nezáleželo. Ale protože pochopíte, že skutečné vztahy nepotřebují reklamu. Přesně jako dobrá káva – poznáte ji podle chuti, ne podle obalu.

A co je největší bonus stáří (ano, říkejme tomu rovnou stáří, proč ne)? Přestane vám záležet na tom, co si o vás kdo myslí. Opravdu. To je jako když sundáte těsné džíny po celodenním nošení – najednou se můžete zhluboka nadechnout. Neznamená to, že se stanete cynikem, ale naučíte se filtrovat. Zjistíte, že svět se nezboří, když se Pepovi nelíbíte. A že někdy je největším projevem sebeúcty prostě neodpovídat na zprávu ve dvě ráno.

Čím víc let vám naskakuje, tím víc si uvědomujete, kolik času jste zbytečně promarnili tím, že jste se snažili někam patřit, někomu zalíbit, něco dokazovat. A že největší výhra je být v pohodě sám se sebou.

A tak mě napadá…
Co kdybychom ten klid, který hledáme až ve stáří, začali hledat dřív?