Doba slibů bez důvěry

Sliby už nejsou to, co bývaly. Důvěra je v ohrožení. A pokora? Ta se někam ztratila mezi ego a sociální sítě. Kdy jste naposledy slyšeli upřímné „prosím“ a „děkuji“?

Pamatujete si ještě na slovo „slib“? To bylo takové to, že když jste ho dali, znamenalo to, že ho dodržíte. Dneska je slib spíš taková dekorace věty. „Slibuju, že ti zavolám“ – nezavolá. „Slibuju, že to udělám“ – neudělá. „Slibuju, že už nikdy nebudu jíst po osmé večer“ – ve 20:05 kousne do rohlíku.

Důvěra? Taky vzácnost. Když vám dnes někdo řekne „věř mi“, většinou to znamená, že byste si měli okamžitě zkontrolovat, jestli máte peněženku v kapse. A pokora? Ta se schovala někam mezi včerejší TikTok trend a poslední zbytky zdravého rozumu.

Ale co mě trápí nejvíc? To, že lidi zapomněli na obyčejné „prosím“ a „děkuji“. V restauraci se objednává jako na vojně: „Dvě piva.“ Na přechodu vás sice někdo pustí, ale podívá se na vás tak, že si začnete kontrolovat vlastní pojištění.

Proč už spolu neumíme normálně mluvit? Možná jsme si zvykli víc psát než mluvit. Možná jsme zklamaní, opatrní nebo prostě líní být slušní. Možná je to i tím, že na internetu se každý hádá tak dlouho, až zapomene, jak vypadá normální rozhovor.

Ale víte co? Pojďme si dnes zkusit udělat takový malý sociální experiment. Zkuste někomu poděkovat. Zkuste někoho pochválit. Zkuste se na někoho usmát, i když si objednává kafe, jako by vám dlužil milion. A třeba zjistíte, že tahle „důvěra v lidstvo“ ještě není úplně ztracená.

A kdyby to nevyšlo? No tak si večer dejte ten rohlík a slibte si, že to zkusíte zítra znovu.