Seděl jsem onehdy (nikoli na stráni, kde bych zaslechl dupání obra Koloděje) v jednom podniku a k vedlejšímu stolu usedla mladá dvojice. Tipoval jsem, že jejich eventuální rande pokračuje nad sklenkou vína. To jim obsluha záhy donesla, ale už předtím oba vytáhli telefony a zuřivě do nich ťukali. Ani jeden pohled na sebe, dokonce ani společné „selfíčko“. Po 40 minutách této plnohodnotné zábavy se zvedli, mladík galantně zaplatil a odešli. V tu chvíli jsem pochopil, že už v téhle společnosti asi nemám co dělat.

Inu "začít si vážit těch skutečných věcí, co nás dělají šťastnými" vystihl jste tím jednu z promluv šintoistického mnicha Shi Hen Ji...

Za sebe dodám: nebát se v životě neustále hledat.