Moravská filharmonie Olomouc nedávno uvedla skladby dvou naprosto neruských Rusů - Sergěje Rachmaninova a Igora Stravinského. V programu bylo uvedeno, že Rachmaninov svůj opus 2 složil v roce 1901, a že zemřel v roce 1942. Je to lež jako věž, protože:
Rachmaninov nemohl zemřít v roce 1942, protože je nesmrtelný, a nesmrtelný je právě pro svůj koncert pro klavír a orchestr opus 2, jehož klavírní partitura je prostě nehratelná. Totiž s jedinou výjímkou: Že ji bude hrát mistr nad klavírními mistry. (Nehrál ji mistr ale mistryně z Koreje.)
Také ta skladba nemohla být složena v roce 1901, autor programu se o sto roků zmýlil, skladba musela vzniknout někdy kolem roku 2001, protože je v tomto okamžiku nenapodobitelná, a lze ji popsat pouze jako bránu do hudby jednadvacátého století.
Sama skladba je naprosto živelná - v kladném smyslu toho slova. První věta navozuje představu hlubokého lesa dokonale souznícího s živly od slunce k větrům i bouřím až k zasněnému měsíčnímu úplňku. Druhá věta je chaloupkou v tom lese, v níž máma vypráví usínajícím dětem pohádku právě o tom lese kolem, zatím co táta z kusu dřeva pro ně vyřezává panenku. Poslední věta pak zřetelně říká, že právě tak to má být. Dodejme, že intonační postupy skladatele do té doby nebyly ještě nikdy použity, a že Rachmaninov stále ještě čeká na svého prvního epigona.
Na druhou stranu Stravinskij rovněž předvedl vrchol hudby dvacátého století. Doklad slepé uličky, v níž tato hudba končí. Není to odsouzení jeho skladby. Naopak. Stejným vrcholem a stejným koncem byl Johann Sebastian Bach, Beethoven, Mozart, svou troškou i Dvořák a Janáček.
Stejně tak to platí ve všech způsobech umění. Karel Hynek Mácha byl vrcholem romantického básnictví. Již nikdy nikdo se nepokusil napodobit jeho Máj. A čteme ho dodnes.
Antonín Robin
