V duchu si představuji paní Danu Tenzler. Jak skřípe zuby, když musí přizpůsobovat svůj text schopnostem chápání obyčejného človíčka, zvlášť proto, že pří vší složitosti je vesmír vlastně jednoduchý:
300.000 km: vzdálenost, kterou urazí záření (jakékoliv záření, ne jenom světlo) za vteřinu.
X 60 za minutu
X 60 za hodinu
X 24 za den
X 365,29 za rok
X 13,,200,000.000 k nejvzdálenější galaxii.
Já ne. Ale jestli chcete, spočítejte si to sami. Až na jedno: Co když ten poslední násobitel je
X 13,,200,000.001 ? Pokud tam něco je, možná to uvidíme. Za rok. Až k nám ta záře doletí. Nebo také neuvidíme nic, protože to, co tam bylo, bylo k vidění
13,,199,999.999 roků, ale před rokem to vyhaslo.
13,700,000.000 je vzdálena ta vteřina Velkého třesku, protože trvalo zhruba 500,000.000 roků, než z něj proniklo na venek nějaké záření.
Myslím, že to je to, co nám paní Tenzler chtěla říci: Že ve vesmíru prostor a čas jedno jsou jednoduše proto, že naše smysly, naše schopnosti vnímání, jsou jen úzce zaměřené, a ani naše technika není schopna tyto hranice překročit. Jen pro zajímavost: Náš bejbližší soused je souhvězdí Kentaura: Přibližně 4,5 světelného roku.Přepočteno na pozemské délkové míry je to všehovšudy 400,,,,454,,,979,,840,000.000 kilometrů. Kdybychom uměli létat rychlostí 100.000 km/hod., byli bychom na Proximě za necelých 45,5 milionu roků. Samozřejmě s podmínkou, že bychom cestou nepotkali tři kvarky svázané jedním bosonem, protože při takové rychlosti by s námi i jeden jediný proton dokázal udělat pěknou paseku.
Asi by jste si to měli přepočítat, protože moje půlnoční matematika je zhruba na úrovni páté základky. Nicméně byla nutná, protože ty zmíněné kvarky a bosony jsou tak malé, že nejsou vidět ani elektronovým mikroskopem.
Pouze s jedním dodatkem: ta 13,,200,000.000 let vzdálená galaxie i to souhvězdí Kentaura, i naše sluneční soustava, i naše země, mimochodem i my sami – se skládáme výhradně z těch kvarků a bosonů.
Říkal jsem přece, že vesmír je naprosto jednoduchý.
Antonín Robin
