Potřebovat? Nepotřebovat? Chtít? Nechtít? Utéct? Neutéct? Změnit? Nezměnit? Pít, či nepít? To je to, oč tu běží.
Přiznejme si jedno: Existence Evropské unie stojí na vážkách, a docela dobře se můžeme dočkat jejího zániku. Stále existuje jedno úsloví: Svoboda je poznaná nutnost. Lze vůbec tu zatracenou unii nějak zachránit? Možná takto:
1. Předsednictvem unie má být sedmadvacet předsedů vlád (doufejme, že znovu osmadvacet).
2. Předsedou předsedů budiž jimi volen jeden z nich na dobu omezenou, v podstatě možná jen na jeden rok.
3. Každý z nich má jen jeden hlas bez ohledu na velikost jejich státu.
4. Kromě nich nemá nikdo jiný oprávnění k vládnutí unii, zejména nikoliv nějaký komisař, zejména nikoliv nějaký komisař typu pana Yunckera.
5. Jakékoliv rozhodnutí Evropské unie je pouze návrhem, a je věcí svobodného rozhodnutí členského státu, jestli návrh přijme a v jakém rozsahu ho přijme. V žádném případě jeho přijetí není povinné.
6. Členské státy volí své europoslance, opět bez ohledu na svou velikost dejme tomu deset na jeden členský stát, tedy pro sněmovnu o dvěstě sedmdesáti poslancích.
7. Evropská unie nemá být oprávněna k podávání podnětů pro jednání Evropského soudního dvora, toto oprávnění přísluší výhradně libovolnému členskému státu unie.
Protože jsem púolitický analfabet, pak zde má úvaha končí.
Anntonín Robin
