Ovládá němčinu, ruštinu včetně běloruštiny a ukrajinštiny, částečně španěštinu a rumunštinu, není vhodný pro výjezdy do zahraničí.
Když Slušovice začaly vyrábět počítače, rozhodl se tehdejší olomoucký Sigmaprodej tři koupit. Jeden dostal tehdejší ředitel, druhý technický náměstek, třetí tehdejší vedoucí oddělení rozborů, protože, sakra, někdo musel na těch počítačích také pracovat. Pracovníci Slušovic je tedy na příslušných místech instalovali, ale nějak se zapomněli zmínit, že ty počítače vzájemně propojili. Díky tomu se ten vedoucí oddělení rozborů o sobě dověděl z ředitelova počítače to,co je v perexu.
Ten rozborář původně pracoval jako vedoucí účetní na státním statku na Bruntálsku. V osmašedesátém bylo cyrilometodějské výročí, k němuž přečetl do místního rozhlasu vyprávění o Cyrilu a Metoději. Díky tomu byl on a předseda MNV pozván místním knězem na večeři, jíž se zúčastnil i rýmařovský páter Vaňák, pozdější biskup a vedoucí výpravy na Sinaj.
Při bratrské pomoci v osmašedesátém byl na zvonici tamnějšího kostela, aby zazvonil na protest. Dočkal se vděku, který vydržel až do roku 1970, kdy mu ředitel statku nařídil (nařídil!!!), aby dal výpověď. Stalo se, a v roce 1970 nastoupil právě do toho Sigmaprodeje jako rozborář. Přijímající ředitel ho uvítal slovy: "Doufám, že nejste pokydanej".
Jeho úkolem jako rozboráře bylo lhát o hospodaření podniku, protože třeba takové inventurní manko bylo v podstatě trestním činem. Vymyslel si účinnou fintu "záměny", díky níž nikdy podnik žádné manko neměl. Proto byl povýšen na vedoucího oddělení rozborů. Samozřejmě musel být členem ROH, členem SČSP, členem brigády socialistické práce. Právě ta odbývala své schůze na Svatém kopečku u Olomouce v restauraci U Macků, protože členové BSP usoudili, že tam čepují nejchutnější pivo. SČSP byla opatrnější, ta odbývala své schůze v Bystřičce na Vsetínsku hlavně proto, že kromě piva se tam dalo vyrazit i na houby.
Ta nevhodnost výjezdů do zahraničí se týkala i dovolených, takže soudruzi a soudružky podle míry uvědomělosti mohli vyjet do Francie, Itálie, Švýcarska, on nesměl ani do Jugoslávie, protože přes Jugoslávii se prchalo na západ.
Kupodivu mu bylo dovoleno v polovině osmdesátých let strávit dovolenou v NDR v Rostocku, v roce 1988 pak v SSSR.
Jedno se musí socialismu uznat: Masově stavěl paneláky. Náš rozborář musel ovšem na svůj družstevní byt čekat deset roků, než na něj milostivě došla řada. Třípokojový družstevní byt tenkrát stál 58 000,- při jeho poměrně vysokém platu 2 500,- měsíčně. Musel tedy celý svůj plat ukládt dva roky, aby mohl svůj byt zaplatit.
Jednou ovšem přece jen pracovně vyjel do Západního Německa, protože byl ve svém podniku jediný odborník na počítače.Takže vyrazili Volhou do Wiesbadenu: Řidič, jeho bezprostřední nadřízený, místopředseda závodního výboru KSČ, jeden člen závodní milice (nebyl ozbrojený). Takto pečlivě ohlídán tedy splnil svůj úkol.
Vlastně jen pro legraci: Někdy začátkem osmdesátých let došla strana a vláda k závěru, že by se ROH mělo aspoň trochu věnovat kultuře. Ten rozborářův podnik to vyřešil jednoduše: Koupil dvě permanentky do Divadla Oldřicha Stibora, dvě permanentky do Moravské filharmonie. Oboje vstupenky musel přetrpět ten náš "politisch verdächtig" a vlastně povinně musel jejich představení pravidelně absolvovat. Takže za socialismu se "opravdu" žilo lépe.
Antonín Robin
