Základním předpokladem pro vznik křesťanství byly tři myšlenky: Představa konce světa, představa utkání mezi dobrem a zlem, představa vzniku Nového Jeruzaléma. Všechny tři myšlenky lze doloženě datovat před rok sedmdesát.
Myšlenka konce světa pravděpodobně vzklíčila jako důsledek neustávajících bitev již od konce makabejských válek, ještě rozdmýchávaných vnějšími útoky, ať již míníme Římany, Parthy, Seleukovce, či Ptolemajovce. Myšlenka poslední bitvy mezi dobrem a zlem je zformulována Apokalypsou, a prokazatelně existovala již před rokem 70 1. Století. Důkaz? Esejská komunita v Kumránu zanikla někdy kolem roku 68, ale v dokumentech, které po ní zůstaly, je Apokalypsa popsána, dokonce již tak zformalizovaná, že musela projít dlouhodobou degradací. A byla všeobecně rozšířena, stejné popisy byly objeveny v zajordánských jeskyních, stejně jako v Damašku. Představa, že byla sepsána na Panatelarii na přelomu prvního a druhého století , neobstojí, protože kromě té přesvědčivé esejské datace, je jednoznačně poznamenána gnosticismem. Pokud byl jejím autorem evangelista Jan, muselo být jeho křesťanství velmi pochybného druhu. Stejné je to s posledním soudem a vznikem Nového Jeruzaléma, ačkoliv tam lze hledat stopy Starého zákona.
Zprávy o Ježíšových myšlenkách a činech máme pouze ze čtyř evangelií, jejichž autory ve skutečném pořadí podle data vzniku byli Marek – alexandrijský Žid, který musel z Alexandrie uprchnout v důsledku alexandrijských řecko- židovských rozbrojů. Po příchodu do Jeruzaléma se přidal k Pavlovi z Tarzu, s nímž absolvoval jeho první misijní cestu někdy kolem roku 50. Druhým v pořadí byl Matouš, o němž víme pouze to, že zcela určitě to nebyl Levi Alfeův, zvaný Matouš celník, jeden z dvanácti Ježíšových učedníků. Třetí byl Lukáš, maloasijský Řek, kterého do Jeruzaléma ze své další misijní cesty přivedl opět Pavel z Tarzu. Čtvrtým evangelistou byl Ježíšův učedník nejmilejší Jan Zebedeus. Textová kritika jeho evangelia naznačuje, že by to opravdu mohl být on.
Apokryfy z Nag Hamadi naznačují, že sepsaná evangelia byla podrobena přísné selekci, v níž obstála právě ta čtyři, uvedená v Novém zákoně. Je pravděpodobné, že tato selekce probíhala v celém druhém, třetím, a čtvrtém století až do Nicejského koncilu včetně. Ani jedno z evangelií se nezachovalo v původním znění, při čemž některé zásahy byly zcela cílené. Pochybnosti vyvolávají především pasáže o panně Marii, je možné, že byly sepsány řeckými překladateli jako protiváha vůči kultu Demeter.
Zcela nepochybně je toto kritické období judaismu provázeno pokusy o jeho reformu, kde hráli svou roli farizejové, esejci, následníci Jana Křtitele, gnostici, následníci Petrovi – neříkejme jim bezmyšlenkovitě křesťané, možná další heretické frakce, o nichž se zprávy nedochovaly.
Judaistická hereze pochopitelně míjela Jeruzalém. V prvé řadě to byla Galilea, kde byla prezentována Ježíšem a jeho učedníky. Dále to byla Sýrie, především Damašek, její personifikací se stal Jan Křtitel pro svou popravu z rukou Heroda Filippa. Konečně to byli esejci v Kumránu, ale také v Damašku a Galileji. Přímo v Jeruzalémě byla zřejmě pouze Petrova protokřesťanská komunita.
Mezi jednotlivými frakcemi zřejmě panovaly antagonistické vztahy, jak o tom svědčí apokryfní Tomášovo evangelium z Damašku, v němž je líčeno Ježíšovo dětství, kde je prezentován jako zlomyslné a kruté dítě dokonce se sklonem k čarodějnictví. Zřejmě byl Ježíš vnímán jako nebezpečný konkurent Jana Křtitele.
Zcela specificky byla vnímána judaistická hereze v Egyptě, jak o tom svědí Jidášovo evangelium, naznačující, že Ježíš svou mučednickou smrt plánoval.
Ale o tom všem až příště.
Antonín Robin
