Tradice a zákon?

Drze jsem se navezl do multikulturalizmu a dostalo se mi odpovědi několika diskuzními příspěvky. Ti pánové mne naštvali, protože mne donutili se zamyslet a myšlení bolí. Takže: Co je tradice, co je zákon?

Počátky lidstva lze popsat takto: Tlupa. Nepochybně dědictví po opičích předcích, kdybychom mluvili třeba o psech, použili bychom slovo smečka. Důvodem bylo a je: Snadnější získávání potravy, snadnější obrana před vnějšími vlivy. Samozřejmě žádná tradice a žádný zákon.

Jednoho dne se něco změnilo: Nějaká žena v tlupě si uvědomila příčinný vztah: Sexuální akt – početí – porod. Mělo to nečekané důsledky: Došlo k omezení (omezení!) promiskuity, děti získaly otce, vznikl úplně nový institut – rodina. Tlupa existovala dál, ale začala se strukturalizovat v rodiny. Mělo to jednu vadu: Bratrům a sestrám nebyl zapovězen vzájemný sexuální akt. Použijme zde veterinární výraz: Příbuzenská plemenitba. Vede velmi rychle k degeneraci potomků, v dalších generacích je letální. Takže někdejší bratři a sestry se mění v strýce a tety, vzniká vědomí jejich příbuzenského vztahu, rodiny se slučují v rod, takřka souběžně vznikají klany z několika rodů, z nich se postupně vyvine kmen. Ještě stále to není ani tradice ani zákon, ale při nejmenším je zde soustava zvyklostí, z nichž máme potvrzenu zvyklost, že vznik rodiny je řízen, protože příslušník určitého klanu se smí oženit pouze s příslušnicí jiného klanu – předem určeného, při čemž potomek se smí oženit opět s příslušnicí jiného klanu, opět předem určeného, ale odlišného od klanů rodičů. Těžko říci, jestli je to tradice nebo zákon. Možná je to pouze poznaná nutnost.

Je třeba dodat, že až dosud to bylo společenství – soužití ničím vzájemně nevázaných jedinců. Se vznikem kmenů se ovšem společenství mění v společnost, protože se vznikem kmenů vznikl další institut – náčelník kmene – s nevyhnutelným důsledkem – diferenciací společnosti. Nevíme, jak náčelník kmene získal svou funkci. Mohl ji prostě uzurpovat díky tělesným či myšlenkovým vlastnostem, mohl být zvolen, dříve či později se jeho funkce stala dědičná, čímž vznikl opět nový institut – stát.

Právě v okamžiku dědičného následnictví asi lze mluvit o tradici. Jediný zdroj informací o tomto fenoménu je obsažen v mytologii, ale je obtížné ji odkrýt ani již v mytologii sumerské či řecké nebo i židovské. Důležité je, že svůj stát měli již více než tři tisíce roků před Kristem Sumerové, po nich Akkadové, Asyřané, Egypťané, i když zejména sumerské městské státy byly pravděpodobně spíš dědici kmenového zřízení.

Měli však již své zákony, o nichž něco víme z Chamurapiho zákoníku z první poloviny osmnáctého století před Kristem. Je to již klasický zákoník, definující lidské konání, a rozlišující konání společnosti neškodné od konání škodlivého včetně příslušného trestního sazebníku, kdy i to konání neškodné je definováno a stanoveny jeho podmínky. V Chamurapiho zákoníku je na příklad stanoveno, jak se prodávají dcery do manželství.

Nikde to není řečeno, ale zákony zřejmě vycházejí z tradice, především z náboženské tradice. Důkazem může být Mojžíšovo desatero, jehož první čtyři jsou příkazová, zbývajících šest je zákazových:  Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš…

S jednou výhradou: Nejsou to Mojžíšova přikázání z druhé poloviny třináctého století před Kristem. Jsou mnohem starší, o čemž svědčí, že k nim není přiřazen trest za jejich porušení, jsou určena pro úzké společenství pravděpodobně kmene a navíc nábožensky sjednoceného.

Takže: Zákony jsou závazným vyjádřením tradice, jejímž zdrojem jsou časem nabyté zbnalosti a zkušenosti, původně možná formulované v náboženství, ať již to byla náboženství jakákoliv.

Že jste mne naštvali? Budiž, Ale, pánové, dík.

                                                                                    Antonín Robin