Představte si pekaře, dejme tom, že se jmenuje Vonásek, který denně prče deset rohlíká, a má deset zákazníků, z nichž každý si denně jeden rohlík koupí. Pana Vonáska upečení jednoho rohlíku stojí korunu, musí tedy denně vynaložit na své rohlíky deset korun. Svýkm zákazníkům je prodává po koruně padesáti, takže má na každém rohlíku zisk padesát haléřů, celkemutrží patnáct korun a z toho pět korun je jeho zisk.
Co by se však stalo, kdyby:
Kdyby získal dalšího zákazníka, kdyby začal péct a prodávat jedenáct rohlíků? Je to jednoduché. Jeho náklady by stouply na jedenáct korun, jeho tržba by stoupla na šestnáct padesát. Schválně si to spočítejte sami: jeho zisk by se zvýšil o padesát haléřu. Nikoliv pět korun, ale pět padesát.
Je zde jedern problém: Jeden z jeho zákazníků je důchodce (paní na mateřeké, invalida, nezaměstnaný...) a díky sociální politice naší strany a vlády mu na jeho každodenní rohlík nezbývá. Díky tomu pan Vonásek najednou prodává svých rohlíků pouze devět. Dokážete si to představit? Jeho tržba se najednou smrskla na třináct padesát, má o korunu padesát menší zisk. Co je proti tomu ten padesátník od jedenáctého zákazníka! Něčeho jste si nevšimli: Peče svých deset rohlíků, jeden rohlík u leží v pekárně. Ale na jeho upečení vynaložil korunu! Tudíž na tom není hůř o korunu padesát, ale dokonce o dvě padesát.
Náš kabinet halasně usiluje o snížení nezaměstnanosti či o zvýšení pracovních příležitostí, což je jedno a totéž. Dokonce s povděkem konstatujeme, že se v poslední době nezaměstnanost opravdu snížila. Má to jednu vadu. Snížila se proto, že se našel zájemce o ten jedenáctý roíhlík.
Z toho plyne naučení: Ať se jedná o rohlíky či o lokomotivy, musí zde být zákazník, který touží právě po tom jednom jediném rohlíku a žádném jiném. Aby toho pan Vonásek dosáhl, musí být jeho rohlík lepší, musí být levnější, musí být dostupný pro každého, kdo na něj dostane chuť.
Nenaznačuje to náhodou, že by naše vláda měla mít jiné priority?
Antonín Robin
