Stále ještě nápady hudebního analfabeta.

Moravská filharmonie Olomouc vkročila do nového roku Verdim, Šostakovičem, a Schulhoffem. Já, Verdim uAidovaný hudební analfabet jsem sledoval jeho předehru k opeře Síla osudu s nevěřícím úžasem. To, co jeho hudba říkala, byl chmurný osud sám. Je to zvláštní, ale osud je téměř vždy chmurný či nešťastný.

Ta volba repertoáru mne trochu překvapila. Jeden by očekáýval radostnější a veselejší vstup do nového roku. Ještě víc mne překvapilo neobvyklé rozsazení orchestru. Housle sice zůstaly vlevo vpředu, ale violončela se octla přímo proti dirigentskému pultu, a violy byly poslány do vyhnanství vpravo ke kontrabasům. Také má oblíbená klarinetistka se octla vpravo pod křídlovkami. Vlastně jsem si jistý, že na svém místě zůstala pouze harfa vlevo v pozadí, což byla škoda, protože na ni brnkala moc krásná ženská.

Autorka programu mne utěšila komentářem k Šostakovičově Deváté. Podle ní je Šostakovičova symfonie téměř mozartovská, svěží, vtipná. Je to pravda aspoň v její první větě, i když tu a tam v ní zazní takové spodní hněvné proudy. Zato již  druhá věta zcela zjevně evokuje srovnání s pařížskými barikádami a v pozadí takřka zní Marseilesa. Ani třetí věta není moc veselá, téměř by se dalo říci, že je to tryzna za padlé hrdiny s temnými žesťovými náznaky budoucí pomsty. Další věta je prostě hudbou ztělesněná pomsta, která je v poslední větě oslavou vítězství. Josif Vissarionovič byl zřejmě ještě větší hudební analfabet než já, protože Šostakovič za svou Devátou neskončil v gulagu.

Erwin Schulhoff byl velmi zajímavá postava a musel jsem si ho najít ve Wikipedii. Asi vás překvapí: Schulhoff byl Čech židovského původu. Svou symfonii nazval Menschheit - lidskkost, a složil ji přibližně v roce 1919 ve svém experimentálním období. Zvláštnost a svéráz jeho muziky asi nejlépe ozřejmí pokus o překlad názvů jejích vět: Der Dudelsack - Dudy, Flühellahmer Versuch - Pokus o let se zlámanými křídly, Oft - Často, Dämmerung - Stmívání, Einblick - Okamžik. Je ovšem možné, že mají i jiné názvy, pravděpodobně veršů Theodora Däublera: Vertraut und traurig summt - Důvěrně a smutně zni, Es schweift der Mond - Toulá se měsíc, Warum erscheint nur immer wieder - Proč stále znovu září, Am Himmel steht der erste Stern - na nebi stojí první hvězda, Weine nicht Jungfrau Maria - Panno Marie, neplač.

Stejně jako jeho hudba, byl rozporuplný i Schulhoffúv osud. Jako obdivovatel SSSR a marxismu leninismu si u vědomí hrozícího nebezpečí v protektorátě požáídal o sovětské občanství. Bylo mu sice uděleno, ale již nestihl emigrovat, a skončil v německém koncešntráku, kde v roce 1942 zemřel údajně na tuberkulózu.

                                                                                               Antonín Robin