Správný kldový režim.

Stupnice tvrdosti je chybná. Tvrzení, že nejtvrdší je stupeň deset - diamant - má správně znít takto: Stupeň deset, diamant, stupeň jedenáct, můj anděl. Letos, bohužel, došlo i na ni, nakonec se mi podařilo ji donutit, aby navštívila lékaře. Skončila na čtrnáct dní na lůžku na druhé interně ve fakultní nemocnici v Olomouci. Pochopitelně jsem ji chodil navštěvovat, a protože mám čtyřnásobný bypass, implantovaný defibrilátor, Bürgera v levé noze a díky Parkinsonovi bych mohl nahradit Hitlera, když poplácával hochy z Hilerjugend po tvářičkách, aby je poslal na smrt, jsem si před budovou interny dával svého obligátního čvaňháka. Okno interny bylo otevřené, takže jsem vyslechl rozhovor mého anděla s ošetřujícím lékařem. Doslova pod pečetí zpovědního tajemství mu svěřovala: "Víte, já mám doma stařičkého, nemocinkaného, ubohoučkého manžela, o kterého se musím starat, takže si zde nemohu jen tak ležet."

Účinkovalo to. Byla z rodinných důvodů propuštěna do domácího ošetřování s podmínkou, že bude absolvovat nejméně čtvrt roku rehabilitací, a že bude dodržovat klidový režim. Poctivě to, holka, plní, ovšem s tím dodatkem, že zejména ten klidový režim dodržuje podle své představy klidového režimu.

Znáte Svatý Kopeček u Olomouce? Je to, správněji řečeno, jsou to výběžky čtvrtohorního Nízkého Jeseníku, a jako relativně mladé hory je erose ještě neuhladila, takže některé jejich cestičky se dají zdolat pouze po čtyřech. Normální chůzí se na jejich vršky nedostanete.

Takže klidový režim mého anděla spočívá v tom, že asi tak třikrát týdně si vyjde na procházku. Na Svatý Kopeček. Nejméně desetikilometrovou.

Vzhledem k tomu, že je to procházka v klidovém režimu, může ji přece spolu s ní absolvovat i její stařičký, nemocinkaný, ubohoučký manžel. Není pochyby o tom, že je to skutečně jen procházka, taková ta cesta z Radíkova vzhůru k radíkovské pevnůstce - asi tak dva kilometry do strmého kopce. Stejně jako je procházkou cesta z Posluchova k liliovníku tulipánokvětému (ten něžný třicetimetrový stromeček skutečně stojí za pohled), ještě procházkovatější procházkou je pak cesta vzhůru, k další cestě směrem k ZOO.

Jednu výhodu ty cesty mají: Pokud u nich nejsou lavičky, jsou podél nich aspoň pařezy, na které se dá rovněž usednout, když stařičkému manželovi začne hrozit akutní infarkt nebo když se začne dusit následkem kuřáckého astma. (Pokud máte stejný problém, slyšte radu: Otravu kyslíkem bleskurychle léčí pořádné cigáro.)

Kdysi dávno jsme se s andělem toulali po Šumavě v okolí Hojsovy stráže. Turistické trasy tam vedou údolími na úpatí okolních kopců. Tenkrát můj anděl v domnění, že jsem houbař, si vybral ten nejvyšší kopec, prstíčkem ukázal na jeho vrchol a s úsměvem mi sdělil: "Tamhle je hřib." Vyšplhal jsem pro něj a opravdu tam byl. Vítězoslavně jsem se skutálel dolů, kde mne anděl uvítal slovy: "Tamhle je ještě jeden." Byl tam. Předpokládám, že je tam dodnes.

Takže když nejsou po ruce ani lavičky ani pařezy, předstírám, že jsem houbař. Usednout se dá i v jehličí. Má to pouze jednu vadu. Pokud možno, měla by tam nějaká houba být. Mohu vám s čistým svědomím prozradit, že tam občas opravdu nějaké houby jsou. Pečlivě sečteny mám letos na svém kontě tři holubinky nazelenalé, dvě holubinky mandlové, jeden klouzek sličný, jednu pýchavku obecnou. Jo, ještě asi dvacet muchomůrek tygrovaných.

                                                                                                    Antonín Robin