Byl jsem za socialismu tak trochu "politisch verdächtig", pročež jsem svou první zahraniční dovolenou získal až v roce 1988. Protože takové země jako Francie, Italie, Švýcarsko, Německo, Rakousko byly jen pro uvědomělce, zbyl SSSR
Nebyla to dovolená, byla to "rekreace", a hordu nás rekreantů vezl z Prahy do Leningradu TU 154 sovětského Aeroflotu. K našemu překvapení jsme nepřistáli v Petrohradě ale v Berlíně. To proto, že posádka Tučka usoudila, že německý kerosin je levnější než ten český. Takže jsem neodolal, a z Berlína jsem poslal kolegům v práci pozdrav. Vyplatilo se to, protože jsem po návratu byl přivítán s překvapeným nadšením.
I pobyt v "Sojuzu" byl překvapivý. Již od okamžiku, kdy od místa přistání k letištní hale nás vezl autobus, opatřený k sezení dvěma dřevěným lavicemi podél jeho bočních stěn .
Byli jsem ubytováni v "innostráněckoj gostiníce" (hotelu pro zahraniční hosty), jak vypadají hotely pro domorodce jsme samozřejmě neměli možnost zjistit.
Protože nás - rekreantů - byla celá horda, byla nám přikdělena průvodkyně. Samozřejmě nás zavedla do Ermitáže, pravděpodobně však jen proto, aby nám ukázala, že Ermitáž má nějaký vchod a východ, takže podle ní prohlídka trvala asi tak hodinu. Protože můj anděl ovšem chtěl vidět i to, co Ermitáž vystavuje, prostě jsme se trhli. Ano, samozřejmě, vrcholná výtvarná díla, sochy i obrazy, pochopitelně zakoupená za carstva bohatou ruskou šlechtou.
Když jsme se vrátili do hotelu, vrhla se na nás hysterická průvodkyně, seřvala nás, a prozradila nám, že nás hledá "milicija".
Doslova mne udivilio, že všechny "sovětskije ženščiny" mají mohutná a tvrdá prsa. Pochopil jsem důvod, když jsem navštívil leningradský "univermag" - obchodní dům. Zrovna se jeho chodbami řítil průvod těch žen, a jedna z nich mne na svá prsa nabrala. Řítila se dál, aniž by byť i jen trochu zpomalila, a nesla mne asi tak deset metrů, než se mi podařilo spadnout, na štěstí ke stěně chodby, takže mne její následovkyně neušlapaly.
Byl jsem zvědav, kam tak spěchají, proto jsem se vydal za nimi. Ejhle: do stánku s botami. Jen mne udivilo, že tam nebylo kde si sednout, a vyzkoušet si kupované boty. Nebylo co zkoušet. Každá z těch, na kterou se dostalo, popadla boty, které jí padly pod ruku, a šla k pokladně platit. Zřejmě v úvaze, že prostě když nepadnou jí, vždycky se v rodině najde někdo, komu budou akorát. A když budou o trochu větší, klidně se dají vycpat onucemi nebo novinami.
Z Leningradu jsme jeli do Moskvy vlakem. Nemám ani potuchy, kolik stojí či stála tenkrát jízdenka z Petrohradu do Moskvy, pravděpodobně však deset rublů, protože tolik podstrčil průvodčímu jakýsi mladík, podle vzhledu a oblečení bezprizorný tulák z Makarenka, a kupodivu za ty prachy opravdu až do Moskvy dojel.
"Moskovskij vokzal" je obrovské nádraží, přecpané cestujícími. Převážnou většinu těch cestujících ovšem činili potkani. Zajímalo by mne, jestli museli platit plné jízdné, nebo jestli mohou cestovat se slevou.
Samozřejmě jsme navštívili "Puškinskij muzej", doslova nás šokovalo, kolik tam mají na příklad Gaugeinů. Také jsme se pokusili navštívit moskevskou botanickou zahradu. Jde se do ní přes moskevské smetiště (pravděpodobně větší než sama botanická zahrada). Přes to smetiště jsme se pokusili vrátit, a napadlo nás, že pojedeme metrem. Zůstali jsme v rozpacích stát před něčím, co vypadalo, jako veřejné záchodky. Zkusil jsem se zeptat opodál stojícího soudruha, kde je vchod do metra. Mlčky ukázal právě na ty záchodky.
Asi vás to překvapí, ale v Moskvě je jedna celá ulice, postavená českými stavebními firmami. Zajímavé je, že bydlet v ní mohou pouze význační soudruzi (kteří jsou ochotni se o tamní byt i poprat).
Jsem tak trochu pivař. Když jsem ovšem ochutnal jejich "zolotoj molot", vrhl jsem se na abstinenci. Zato jsem skoro závistivě koukal, jak se tam čepuje pivo přímo na ulicích. Nemuseli jste se starat o nějakou nádobu na ten nápoj. Šenkýř měl pro vás připravenu sklenici, třeba i pětilitrovou láhev od okurek.
Když jsme u toho: Asi o rok později, ale ještě za socialismu, jsem byl v SSSR pracovně. Když jsem z důvodu alergie opakovaně odmítl pít vodku, zkusil jsem si vyžádat "sovětskoje igristoje". Nikdo z domorodců nevěděl, co to je, ale zato mi nabídli "čerešnoje". Tedy třešňové víno.
Tenkrát na té rekreaci jsme byli nuceni chodit kolem "masny". Smrděla shnilým masem až na ulici, ale uvnitř neměli ani kost. Měli tam pouze mořské chaluhy. Předpokládám, že byly jedlé.
Myslel jsem si, že umím rusky,. Sotva jsem vyslovil dvě tři slova, každý poznal, že nejsem Rus. Pochopitelně chtěli vědět, odkud pocházím, když jsem řekl, že z Československa, kterýsi z nich se mne otázal: "Už pustili Havla?" Přiznávám jedno: Tenkrát jsem jméno Havel slyšel poprvé.
Ještě jeden zážitek z té pozdější pracovní cesty: Naši hostitelé nás pozvali k "ózeru" - samozřejmě je tím míněno jezero. Na břehu rozhodili do vody síť a lovili raky. Když nám nabídli uvařeného raka, jen tak mimochodem poznamenali: "Kousek odtud je ještě jedno jezero, kde jsou raci dvakrát tak velcí. Ale nesmí se lovit, protoře je to hned vedle Černobylu." Nějak mi ten rak přestal chutnat.
To na věci nioc nemění. Pořád platí, že Sovětský svaz je náš vzor.
Antonín Robin.
