Pamatuji dobu, kdy jsem ve čtvrtek stával frontu před knihkupectvím, abych ukořistil Sayersovou, Francise, Gardnera, Stouta, v nejhorším aspoň Agathu.
Výsledkem je byt, přecpaný téměř čtyřmi tisícovkami pavučinami opředených knih. Díky panu Alzheimerovi ty zaprášené svazky ještě stále mohu číst, aniž bych předem věděl, co bude v následující kapitole.
Ano, jsem knihomol. Ale jsem také houbař, a při pohledu na ty knihy mi srdce krvácí při pomyšlení na to, kolik muselo padnout stromů na papír, z něhož jsou ty knihy stvořeny, o kolik méně hřibů, ryzců, holubinek, bedlí dostalo příležitost vyrůst a napochodovat do mého košíku.
Dodnes se toulám lesy v okolí Olomouce, takže vidím jejich destrukci. Samozřejmě se na ní púodepisuje třeba kůrovec, ale ani ten všemocný kůrovec není tak moc všemocný. Důvodem je, že ty stromy jsou nemocné, takže se nedovedou bránit. Chodíte občas lesem? Všímáte si toho, kolik je na zemi vyjetých kolejí po těžké technice? Ano, to je ten problém. Lesní půda je tak strašně zhutněna, že nepropouští vodu, a stromy hynou od kořenů nedostatkem vláhy.
Přiznávám, že mám za sebou dvě tištěné knihy, ale ty jsou z dob, kdy knihy na internetu byly ještě v plenkách. Jestliže jich dnes mám na internetu asi tak patnáct, pro české lesy to není žádnou záchranou, ale aspoň mám dobrý pocit, že aspoň já jsem jim přestal škodit.
Antonín Robin
