Přemyslovci a Kosmas

V Chorvatsku nebo někde tam na jihu mají pověst o stařešinovi rodu, který spáchal vraždu a ve strachu z krevní msty s celou svou družinou uprchl z krajiny. Nedá se předpokládat, že by Kosmas o té pověsti někdy slyšel, ale jeho následníci si rychle všimli paralely chorvatský stařešina - praotec Čech, a pokládali to za důkaz naprosté věrohodnosti Kosmovy kroniky.

Slované přišli do střední Evropy někdy kolem poloviny šestého století a obsadili nejen Českou kotlinu ale prakticky celé severní Německo až k mořskému pobřeží a dokonce i ostrov Rujanu. Zřejmě to byla masová migrace a lze těžko uvěřit, že by příchod praotce Čecha do České kotliny byl něčím výjimečným. Zmínka v Kosmovi o bratru Lechovi naznačuje, že budoucí Češi a Moravané putovali severní cestou, takže do České kotliny pravděpodobně vstoupili někde na Náchodsku. To by naznačovalo, že přišli přímo od Volhy, zatím co jižnější Slované pravděpodobně přišli od Byzance. Omezení na tyto dvě trasy by bylo celkem logické, protože jejich ekonomika vzhledem k jejich migraci musela být omezena na pastevectví, takže kvůli svým stádům si asi vybírali rovinatější terén s přístupnější pastvou. V tom smyslu patrně Holasici v Jesenících byli nejspíše výjimkou.

Kosmovo tvvrzení, že přišli do liduprázdné krajiny, oplývající mlékem a strdím, navozuje otázku, komu vlastně to mléko a strdí patřilo. Archeologicky je doloženo nejméně v jednom případě mírové soužití Slovanů a Germánů. Nikde v žádných análech není ani zmínky o tom, že by Germáni z České kotliny odešli, stejně není ani zmínky o tom, že by Slované Germány vyhnali či dokonce vyhubili. Mohli bychom tedy vzít za bernou minci, že svou poznámkou Kosmas mínil, že Slované shledali krajinu žírnou, vhodnou k obdělávání ať již pastvou nebo polním zemědělstvím.

Praotec Čech měl svou chválu vyslovit při pohledu s vrcholu Řípu. Pochybujeme o tom z jednoduchého důvodu: Je pravdou, že Keltové dokázali vegetovat v horských oblastech, aspoň v tom rozsahu, že budeme třeba Drahanskou vysočinu považovat za hory. Dokazují to pozůstatky keltského oppida u Nového Hradiska na Blanensku. V době příchodu Slovanů byli ovšem Bójové již dávno pryč, a stopy germánského (ani slovanského) osídlení z té doby nejsou v horských oblastech doloženy. Je to pochopitelné, protože ta mlékem a strdím oplývající země se nacházela v nížinách - v Polabí a snad na Hané. I tam ovšem museli  produkční půdu získat zřejmě tehdy obvyklým způsobem: Žďářením, to jest vypalováním lesů, kdy popel spálených stromů půdu současně hnojil. Nebyl to problém, protože tenkrát prakticky ccelá Evropa byla zalesněna. Z toho však plyne jedno: Praotec Čech horu Říp ani nezahlédl, protože ji zakrývaly neproniknutelné lesy.

V předchozím blogu bylo naznačeno, že Kristián uvedl do české historie Přemysla jako pseudonym za Rostislava. Je to náznak, že Velká Morava již byla rozvrácena, a pokusy zachovat cyrilometodějskou verzi křesťanství, musely být přísně utajeny. Pokud toto bylo Kristiánovou snahou, má to poněkud trpkou příchuť protože byl mnich. Je lhostejné, jestli z pražského Břevnova či z Řezna nebo odkudkoliv.

Zde je třeba zdůraznit, že Kosmas nebyl Kristiánovým pokračovatelem, svou kroniku psal z úplně jiného důvodu. Za Přemyslem Oráčem instaloval celou řadu dalších přemyslovských potomků, kteří měli zřejmě obsáhnouf dobu přemyslovské vlády právě od poloviny šestého století do poloviny devátého století, do zasednutí Bořivoje na pražský knížecí trůn.

Podle Kosmy  však přemyslovská historie nezačíná Přemyslem ale Krokem a jeho dcerami Kazi, Tetou, Libuší. Krok měl snad být keltský žrec, jehož roli jeho dcery převzaly, a Kosmas je všechny tři pokládá za čarodějnice. Je třeba upozornit, že Libuše u Kosmy není kněžnou. Pouze v souvislosti s Kazi je známo jakés takés vročení k roku 710, pocházející samozřejmě z mnohem pozdější doby. Pokud by bylo pravdivé, znamenalo by to, že Slované tměř dvě století žili v nějakém područí přežívajících Keltů. Tomu by odpovídal popis vády, která nastala po Libušině rozsudku, jenž naonec přivedl Přemysla do knížecího křesla.

Tuto zmínku o Libuši a jejích sestrách mějte na paměti až do dalšího pokračování, které se - snad - již bude moci věnovat knize paní Bednářové.

                                                                                                Antonín Robin