Pasťák = polepšovna.

Ministr školství se dal slyšet, že se chystá zapsat kantory do červené knihy chráněné zvěře. Přiznejme si, že by si to zasloužili, když ne kantorky, pak kantoři určitě. Pokud to má být příspěvek k jejich ochraně před zlovolnými žáčky, pak je nutné si přiznat, že je to, skromně řečeno, opatření více než polovičaté. Kde jsou školníci, kuchařky školních jídelen, bohužel často i rodiče, o širším okolí těch zlovolných nemluvě. Bohužel, stále ještě jsme nepřekonali poněkud zastaralý systém pasťáků neboli polepšoven, do nichž jsou zavíráni společensky nepřizpůsobiví jedinci. A zde je kámen úrazu:

Do domovů pro problémové děti - tak nějak jsou soudobé pasťáky nazývány - se mohou tato dítka dostat za jakýkoliv přečin, s trochou nadsázky třeba i proto, že pocházejí z problémové rodiny. Již to samo vyvolává frustraci, ta je však mnohonásobně zvyšována jejich vědomím, že ten pasťák je jejich osudem až do dovršení omnácti let věku. Jejich frustrace se samozřejmě musí nějak vybít, a jejich vychovatel je nejákavějším cílem jejich ataku.

Přiznejme si existenci fenoménu, zvaného společenské povědomí, a přiznejme si, že je předmětem určitého vývoje. V raném věku je dítě příslušníkem společenství, představovaného rodiči. Pokud nějaké má, brzy přibudou bratři a sestry. S vstupem do školky či školy se rozšíří na spolužáky a kupodivu i na učitele. Své společenské povědomí tedy dítě získává jednak výchovou, jednak kontakty s okolím. Jak ošidné je toto tvrzení je možné naznačit poněkud drastickým přirovnáním: Nakolik dokáže dítě takové povědomí získat, jestliže trpí třeba Downovým syndromem? V každém případě by mělo dítě získat znalost toho, co se smí a co se nesmí.

Pokud takovou znalost nezíská, nebo jí nedbá, stává se v menší či větší míře nebezpečím pro své okolí, takže dříve či později opravdu skončí v pasťáku.

Máme trestní zákoník, který definuje přečiny a trestné činy, hodnotí jejich společenskou nebezpečnost, a na tomto základě stanoví trestní sazby. Dětí - ve skutečnosti mladistvých až do osmnácti let věku se však netýká.

Skutečnou ochranou učitelů a nejen učitelů by byla trestní odpovědnost dětí a mladistvch, pochopitelně odstupňovaná podle jejich věku od plné trestní odpovědnost až k snížení doslova na nulovou odpovědnost. Dá se předpokládat že vazba trestný čin - odpovídající trest by byla výrazným výchovným faktorem nejen pro provinilce samotného, ale i pro jeho okolí.

Nelze opominout ani úlohu rodičů či jiných vychovatelů ze zákona, za chování svých svěřenců, takže tresty pro provinilce by se měly týkat i těchto vychovatelů. Je to trochu obrácený postup, protože i učitellé jsou vychovateli svých žáků.

                                                                                                Antonín Robin