Jer zajímavé, že se o Turínské roušce vedou spory ještě dnes, když papež Klement VII. v roce 1389. byvše o věci řádně zpraven přikázal, aby při výstavě roušky byl vždy přítomen kněz, jenž by věřící informoval, že se nejedná o skutečnou pohřební roušku Ježíše, nýbrž devótní napodobeninu. http://www.religioustolerance.org/chr_shro1.htm

 dobrá práce. Osobně mi připadá závislost na turínském plátně a jiných relikviích zcela zástupná a modlářská

Jaká závislost? Křesťané neberou Turínské plátno jako modlu a většina, výrazná, to bere jako připomínku Kristova utrpení, ale nic více.

Neučiníš sobě podobenství těch věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch, které jsou na zemi dole, ani těch, které jsou u vodách pod zemí.

Mojžíšovo desatero nám dává jistotu, že Ježíšovu podobiznu nenalezneme, a jsme odkázáni na románské ikony se stylizací středozemní lidské podoby. Časové určení: přibližně čtvrté až desáté století. Poté románské umění střídá gotika a s ní nastupuje germánský typ tváře. Ten vlastně s určitým zjemněním přetrvává dodnes.

Což není pravda. Viz obraz Marie apoštola Lukáše. Nicméně, křesťané dospěli k tomu, že jestliže se Bůh objevil v lidské podobě a vidělo Jej nespočet lidí, tak je možné zobrazit Boží tvář. (Logika)

A nejsme odkázání na románské ikony. Stačí navštívit římské podzemí katakomb a uvidíte antiku a křesťanství.