A opět Moravská filharmonie Olomouc. Tentokrát Liszt, Honegger, Rimskij - Korsakov.. Úvodem je třeba říci, že každé představení - i to koncertní - by mělo mít vzestupnou gradaci, takže správné pořadí skladeb mělo být Rimskij - Korsakov, Liszt, Honegger.
Ruské velikonoce Nikolaje Rimského - Korsakova jsou pozoruhodné především tím, že car Alexandr III. nařídil, že se již nikdy nesmí provést v jeho přítomnosti, protože jsou znesvěcením velikonočních svátků.
Ferencz Liszt měl tu smůlu, že svůj koncert pro klavír a orchestr, opus 1, složil v době platnosti striktních zákonů harmonie a ostatních zákonitostí hudební skladby, které se neodvážil překročit. I tak jeho klavírní part je doslova excelentní a klidně by obstál jako sólová skladba. Bohužel orchestrální part se tomu klavírnímu nevyrovná. I přesto si nezasloužil odsouzení úzkoprsou kritikou, která jeho koncert odsoudila na řadu let k zapomenutí.
Ve skutečnosti vrcholem večera byla Liturgická symfonie Arthura Honeggera, která ovšem s liturgií či náboženstvím neměla a nemá nic společného. Tato třívětá symfonie je v první větě až cynickou ironií, s níž Honegger popisuje konání - a nekonání - lidstva krátce před 2. světovou válkou a během ní. Dokládají to časté disonance, které však dokázal skloubit se zněním skladby. Jeho první větu si můžeme představit jako zdrcující kritiku všech Hitlerů a Stalinů a jejich vražd, vlastně zdrcující kritiku kohokoliv, kdo se narodil byť i jeden jediný den před 8. květnem 1945.
Pak druhá věta nemůže být nic jiného než panychida za ty miliony objetí, proložená nářkem přeživších a pozůstalých, či temnými basovými výkřiky vzdoru nad trpkými osudy.
Zřetí věta tudíž nemůže být nic jiného než přísaha. Přísaha, že nic z toho se již nikdy nesmí opakovat. Přiznejme si jednu věc: Kolikrát od Honeggerovy smrti v roce 1955 byla ta přísaha porušwna?
Antonín Robin
