Naše omluva oberšmejdům.

Očekávali jsme k blogu "Oberšmejdi" hafol kritikých připomínek. Neobjevily se, takže nám nezbylo, než sestavit takové připomínky sami. Výsledkem je naše následující omluva VŠEM oberšmejdům:

Popsali jsme, jak jeden konkrétní oberšmejd vymáhal dluh 80000,- na osobě, která nemá s dlužníkem nic společného, jak obstavil oné osobě věci denní potřeby, jak z ní i tak vydyndal 50000,- částečné úhrady dluhu. Podívejme se nyní na věc z jiného úhlu:

Na těch 80000,- vzrostl dluh z původních 20000,- v neuvěřitelně krátké době. Jak? Osoba poškozená musí zaslat své podání soudu a soud musí určit že dluh je dluh ve výši přesně na korunu. Také musí určit že dlužníkem je skutečně dlužník, uvedený v podání poškozeného. Poškozený má právo k dluhu připočítat náklady s podáním soudu - zpravidla palmare právníka, který podání poškozeného zpracoval. Ten právník je nutný, protože nedostatečné určení výše dluhu a osoby dlužníka nutí soud k tomu, aby podání odmítl. Pokud soud podání odmítne, nic mu nebrání účtovat náklady soudního řízení poškozenému. Pokud je soud přijme, jdou náklady soudního řízení na vrub dlužníka. Jaké asi za této situace mohou být náklady soudního řízení? Soudce musí přečíst podání poškozeného, ověřit, že je správné, obeslat dlužníka k soudnímu stání, u něho dlužníku nařídit splacení dluhu v soudem stanoveném termínu.

Pro soudce a jeho personál to znamená řádově deset hodin práce. Soudce i personál jsou placeni státem, dost dobře si tedy nemůže započítat svůj plat do nákladů soudního řízení. Poškozený, jak bylo řečeno, si může započítat své náklady, především právníka. Může si ovšem těch právníků najmout třeba deset a do svých nákladů si započítat palmare všech deseti. Pokud to soudce připustí, lze mu již nyní vytknout předpojatost, a měl by být z přípdu odvolán. (Pokud takové podezření vznikne opakovaně, neměl by být odvolán ze své funkce?)

Stane se ovšem, že dlužník nařízení soudu nesplní, a dojde řada na soudního exekutora. Musí ověřit bydliště dlužníka, případně kde se dlužník zdržuje. Pokud je dlužník i pak nedostupný, musí zjistit adresy příbuzných, přátal a známých dlužníka, a zda se dlužník nezdržuje u nich. Pochopitelně náklady tohoto zjišťování jdou na vrub dlužníka. Jak vysoké asi tyto náklady mohou být?

Soustřeďme se na to, že exekutor zjistil zmíněné adresy, a vydal se na lov. Právní norma stanoví, že nesmí obstavit věci denní potřeby. Zabaví kávovar. Ani ho nenapadne zjišťovat, jestli dlužník pije kafe pouze obden, takže kávovar není věci denní potřeby. Nemusí dokazovat, že se dlužník stravuje v restauracích, takže jeho lednička rovněž není věcí denní potřeby. Televizi má pro parádu, nekouká ani na zprávy. Není věci denní potřeby. Právní norma rovněž stanoví, že exekutor nesmí obstavit zdravotní pomůcky. Tudíž rotoped podle něj nen zdravotní pomůckou. Zdravotní pomůckou není invalidní vozík paraplegika, proč by mělo být zdravotní pomůckou auto dokonce s úpravou pro invalidy a dotované státem?

Exekutor tedy navštíví příbuzné, přátele a známe dlužníká a setrvá s nimi v delším srdečném pohovoru. (Vzpomínáte jak setrval Dubček v delším srdečném pohovoru z Leonidem?) Lepí své nálepky, kam se mu zamane, a nemusí dokazovat, že jsou to věci, koupené dlužníkem. I kdyby byly, nemusí dokazovat, že nejsou kompenzací za něco, poskytnuté dlužníkovi tím příbuzným atd.

Ukazuje se, že exekutor stojí nad platnými zákony, dokonce v rozsahu větším, než v jakém nad zákony stojí soudce. Pokud se ten náhradní dlužník či pseudodlužník brání, dostane jeho případ do rukou soudce, který exekutora vyslal. Nikomu nevadí, že ten soudce je exekutorův komplic přesně v trestním významu tohoto slova, a pokud mu to strach dovolí, také jako komplic rozhoduje.

Jsme si vědomi, že ze všeho, co zde bylo dosud napsáno, vyplývá jediné: Soudci, zabývající se problematikou dluhů a jejich vymáhání, exekutoři jako jejich faktota, jsou za své jednání trestně odpovědni. Bylo to řečeno, takže teď můžeme dodat: Za své tvrzení se jim omlouváme, protože je sice pravdivé, ale trestní odpovědnost by měla být zjištěna někde jinde. Prozradíme vám, kdo je opravdu vinen: Dvěstě zákonodárců poslanecké sněmovny, osmdesát zákonodárců senátu, patnáct soudců Ústavního soudu, přibližně tři tisíce zaměstnanců Minísterstva spravedlnosti.

                                                                                                  Antonín Robin