Moravská filharmonie Olomouc a Barbora Martínková Polášková: Schválně jsem si prohlédl členy orchestru. Neměli ani modřiny ani monokl, zřejmě se o ni nemuseli s nikým poprat.
Což je poněkud překvapující, protože Barbora Martínková Polášková je pravděpodobně nejlepší současná česká mezzosopranistka, která snad ani ve světě nemá srovnatelnou konkurentku. Stačí si všimnout, že v recenzích je citována jako sopranistka, mezzosopranistka, altistka, a všechny ty hlasové nuance suverénně zvládá. Je třeba dodat, že ve všech těch polohách je její hlas plný a jiskřivý, teď začnou kvalifikovaní anatomové kroutit hlavou, ale teprve nyní bude řečena hlavní přednost jejího zpěvu: Barbora Martínková Polášková zpívá srdcem.
S Moravskou filharmonií Olomouc přednesla Mahlerovy Písně o mrtvých dětech. Je to zvláštní, ale když je Mahler skládal, musel tušit, že o víc jak sto let později, to bude právě Barbora Martínková Polášková, která je bude zpívat. Gustav Mahler asi byl tak trochu hypochondr, protože své Písně o mrtvých dětech pokládal za osudovou skladbu, která způsobila smrt jeho čtyřleté dcery. Interpretka to zcela přesně vyjádřila: Lítost, smutek, nad ztrátou dítěte, výčitky svědomí, pocit, že skladba neměla být nikdy napsána, a nic na tom nemění skutečnost, že je to mistrovské dílo.
Druhou částí koncertu byla Mahlerova symfonie cis moll, opus 5. Rovněž nemohla nebýt mistrovská – k její škodě. Mahler ji zřejmě opravdu skládal jako mistrovské dílo, jenže mistrovské dílo je výsledek práce a nikoliv úmysl. Důsledek byl jednoznačný: Přes všechnu snahu orchestru dílo chladné, zejména ve druhé větě by si zasloužilo celou řadu škrtů. Vlastně osvěžením bylo líbezné piccicato ve třetí větě, které dokonce neslo i náznak humoru. Žel, ve zbývajících dvou větách platilo totéž, co bylo řečeno o druhé větě: Příliš mnoho mistrovství, příliš málo uměni
A stejně to byl Gustav Mahler. A kdysi jsme ho měli v Olomouci!
Antonín Robin
Í.
