Vzhledem k tomu, že napsal obsáhlou kroniku, je zřejmé, že Kosmas uměl číst a psát, možná dokonce i počítat, takže byl na svou dobu vzdělaný muž. To, že znal latinu není tak důležité, znalost latiny byla pro duchovní osoby samozřejmostí. Vzhledem k této znalosti zřejmě četl Vulgatu, když ne celou Bibli, pak aspoň první knihu Pentateuchu - Genesis. Za jehjo nedostatek můžeme považovat, že neměl ani potuchy o zeměpisu, a také v té době ještě nebyl znám výraz "stěhování národů".
Také měl bujnou fantazii. Proto nechal Slovany postavit Babylonskou věž a pak je vypravil na pouť přes celou Mezopotamii k Černému moři. Odtud zřejmě kolem celého pobřeží Černého moře do Povolží,nakonec od Volhy do České kotliny. Asi ho ani nenapadlo, že nechal Slovany cestovat několik tisíc kilometrů, zřejmě pěšky a zatraceně pomalu, protože hnali cestou svá stáda, což byl kromě lovu tenkrát pro ně jediný droj obživy. Ve skutečnosti jen parafrázoval knihu Exodus a praotcem Čechem napodobil Mojžíše.
Měli jsme a máme pochybnosti o existenci předhistorických Přemyslovů uvedených v kronice jmény: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Mnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít, protože doba jejich vlády od poloviny šestého století do druhé poloviny devátého století bezmála 30 roků na každého z nich. Porovnali jsme ji s dobou vlády raně historických Přemyslovců a vyšel nám průměr něco přes 20 let, tedy téměř o 10 roků méně. Mimo kroniku uvedená zmínka o Libuši kolem roku 710 naši úvahu vyvrátila, protože pak by se obojí průměry takřka shodovaly.
Uvedené datum je ovšem krajně nejisté, protože lze pochybovat o existenci postav Krok, Kazi, Teta, Libuše. Soudí se, že byli kelského původu, při čemž Krok se snad správně jmenoval Grogg, Gragg, nebo Crocco, a jeho dcery zřejmě rovněž měly keltská jména. Kosmas naznačuje, že Kazi, Teta, i Libuše byly čarodějnice, Krok však mohl být keltský žrec, lépe řečeno druid, Kazi, Teta a Libuše pak mohly být kněžky. K pochopení jejich role asi stojí za to si přečíst Stewartové romány o kouzelníku Merlinovi, které celkem přesvědčivě dokumentují nikoliv, co druidi a kněžky uměli, ale co si o jejich schopnostech lidé mysleli. Pokud by Libuše byla reálná postava, musela by tedy splňovat a spolu s ní celý Krokův rod dva předpoklady: Rod by po dobu nejméně sedmi staletí musel zachovávat svůj rodokmen, v němž by v každé generaci se museli rodit i synové i dcery, jejich kultovní úloha by musela být dědičná a u obou pohlaví pečlivě předávána potomkům.
Vzhledem k tomu, že by Krokův rod mohlo představovat jen několik jedinců v protikladu k staleté množstevní přesile nejdříve Germánů a potom Slovanů, je něco takového takřka nemyslitelné. Odpůrci těchto pochybností mohou argumentrovat tím, že existují trosky Tetina hradu Tetín, že na Tetíně žila kněžna Ludmila a rovněž tam byla zavražděna. Samotný hrad Tetín je však mnohem pozdějšího data, i když je archeologicky dokázáno, že v podhradí bylo slovanské hradiště, ale jeho založení je datováno do pooviny devátého století, tedy až těsně před Bořivojovým nástupem vlády.
I samo nastolení Václava na knížecí stolec má svá úskalí. Teorie tvrdí, že se Václav narodil roku 905 a Boleslav roku 912. Stal by se tedy pražským knížetem šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý až po ozbrojeném zásahu Arnulfa Bavorského. Již obě uvedená data jsou pouze jednou z několika verzí, podle většiny z nich však platí, že svatý Václav byl Vratislavovým synem z jeho prvního manželství, kdežto druhorozený Boleslav by měl být synem Drahomíry.
Kniha Emilie Bednářové Vršovská čest se dějově opírá jak o Kristiána tak o Kosmu, jejím leitmotivem však je představa, že Vršovci vlastně byli následníci Kroka a jeho dcer včetně jejich ideologie. Tu by měla představovat myšlenka rituální sebevraždy, ať již spáchané vlastní rukou či rukou cizí. Vršovci by tedy měli být něo jako keltští žreci a dané vraždění či sebevraždění by mělo patřit mezi jejich povinnosti. Jako nejvyšší žrec či druid by měl každý Vršovec být nejbližším poradcem knížete, a pokud padla povinnost sebevraždy na knížete, měl případně být tou cizí rukou. Vražda svatého Václava měla být takovou sebevraždou (z vůle Václavovy), provedenou Boleslavem. Účelem takové rituální oběti mělo být odvrácení nebezpečí, hrozícího společenstvu, za něž byl obětovaný opovědný. Jsou náznaky, že v keltském prostředí byla tato ideologie aplikována, ale ve slovanském prostředí je naprosto neznámá.
Antonín Robin
