Ještě jednou nápady hudebního analfabeta.

Úvodem je třeba prozradit jednu zvláštnůstku olomouckého místopisu: Koncertní sál Moravské filharmonie stojí na Horním náměstí, které leží asi o pět metrů níže pod Dolním náměstím.

V rámci předvánočního veselí je na Dolním náměstí instalováno kluziště a pro potěšení bruslařů jim vyhrává břeskná hudba. Horní náměstí je trochu ošizeno, stojí na něm pouze kolotoč a pochopitelně stánky s punčem a svařákem. Pravděpodobně jsou tam stánky i s jiným sortimentem, ale těch si zatím nikdo nevšiml.

I na Horním náměstí tedy musí hrát hudba. Vlastně hned dvojí. Ječící ženské hlasy na náměstí, předstírající zpěv, něžná kantiléna v koncertním sále, cudně se snoubící se zvuky či pazvuky zvenčí.

A vždy usměvavý šéfdirigent Moravské filharmonie tiše zuřící, když marně mává taktovkou, aby aspoň nějak usměrnil tu zběsilou disharmonii. Je třeba ocenit hrdinství jak orchestru tak dirigenta, protože to nezdali a předvedli celý plánovaný program.

Olomoucké obecenstvo vždy s potěšením odměňuje účinkující potleskem za předvedený výkon. Tentokrát to byl potlesk přímo frernetický, doprovázený voláním bravo. Neplatil však předvedeným skladbám Luboše Fišera, Richarda Strausse a Antona Brucknera. Platiil právě tomu hrdinství.

Nebyl to poslední letošní koncert Moravské filharmonie. Takže se lze ptát města, jak chce těm řvoucím reproduktorům acpat hubu.

Omlouvám se za to vyjádření. Marně jsem pátral po nějakém slušnějším.

                                                                                               Antonín Robin