Já nic, já muzikant!

Dal mu to vyžrat! Samozřejmě by měly ty dvě věty být v obráceném pořadí. Lépe řečeno, měly by být uvedeny nějak decentněji, ale již z úcty k lidové češtině se toho neodvážíme. Takže: "Dal mu to vyžrat." Odpověděl: "Já nic, já muziíkant." Mělo by následovat jméno, ale to není třeba. Všichni víme o koho jde. Pokud nevíme, stačí si připomenout: "Potrefená husa nejvíc křičí."

Zamysleme se však nad něčím jiným: To "Já nic, já muzikant" je zcela zákonitý a obecně používaný mechanismus. Dokonce se dá použít i v případě, kdy popírá vlastní podpis. Pokud pochybujete o jeho obecnosti: OKD, Mostecká uhelná, Promopro, Opencard. Mohli bychom pokračovat do nekonečna.

Všimněme si však něčeho jiného: Když již teče z tlustých do tenkých, za tím "já nic, já muzikant" se najednou objeví další jména. Nějakých do té chvíle anonymních podřízených, či ještě anonymnějších poradců. Někdy to dokonce dojde tak daleko, že pánové Ištvani si na ty podřízené došlápnou. Na nadřízené pouze tenkrát, když jim to poručí ti ještě nadřízenější.

Co to znamená? Že za ty nad-nadřízené přemýšlely, rozhodovaly, jednaly nějaké šedé eminence v pozadí, a ti nadřízení byli pouze jejich mluvčí. Maně nás napadá jiné synonymum: Mluvkové.

Vy i my, my všichni jsme si toho vědomi, nebo to aspoň tušíme, a v duchu to tolerujeme nikoliv u současné vlády ale u všech, které zde až dosud byly, tu současnou nevyjímaje. Tolerujeme je, samozřejmě k naší škodě, protože stejně tak v duchu víme, že jsme proti tomu bezmocní.

Zapomněli jsme dodat: Toímu zhůvěřilému mechanismu ae říká demokracie.

                                                                                   Antonín Robin