Moc zákonodárná, moc výkonná, moc soudní. Mají to být tři základní pilíře moci státní, podmiňující existenci demokratického státu. Existuje ovšem ještě jedna moc - moc náboženská.
Je to až neuvěřitelné, ale platila i u nás, malý střípek z ní uloupl Toleranční patent císaře Josefa II. Pro osvěžení paměti: Povoloval luteránskou a helvetskou variantu křesťanství, ovšem s nepředstavitelnou spoustou omezení.
Svým způsobem to bylo něco jako absolutistická monarchie, v níž mocipánem byl zvolený jedinec (na příklad papež) nebo byl mocipánem rodem (císař, král, kníže). A byl to státní systém raného středověku, dejme tomu 10. či 11. století.
Pokud se začtete do Koránu (viz Hrbkův překlad), zjistíte že islám je ještě starší a PRIMITIVNĚJŠÍ než absolutistická monarchie, v podstatě odpovídá kmenovému zřízení s náčelníkem kmene a především s všemocným a nedotknutelným šamanem, který si uzurpuje právo zákonodárné, výkonné, i soudní, aniž by byl někým zvolen či jinak ke své funkci povolán. Nevěříte? Tak tedy světově známý případ: Nad spisovatelem Rushdiem byla vyslovena fatva, což znamená, že kterýkoliv islamista je oprávněn (a povinen) ho zavraždit, aniž by byl za vraždu trestán.
Samozřejmě dnes existuje náboženská svoboda, ale také existuje občanská svoboda, při čemž cokoliv, co narušuje občanskou svobodu, je nepřípustné a dokonce trestné.
Čímž nastává situace, kdy pravověrný islamista, ať již šiita či sunita, by měl být vlastně již za vyznávání tohoto náboženství trestán, a jakýkolíiv ústupek vůči islamistům by měl být stejně stíhatelný. Klobouk dolů před Rakouskem a jeho zákroky vůči islamistům, ale - přiznejme si to - ani tyto zákroky nejsou dostatečné.
Antonín Robin
