Mohamed Korán nenapsal. Pouze ho vyprávěl, protože neuměl číst a psát. Není tedy jisté, že již Mohamed Korán vyprávěl ve verších. Moslimská Kniha knih nesměla být překládána, spisovatel Rushdie si vysloužil fathvu za to, že ve své knize citoval jednu súru Koránu. Bez ohledu na tato omezení lze Korán číst snad ve všech jazycích světa, dokone i v češtině. Máme poněkud heretický názor, že tři nejnebezpečnější knihy na světě jsou Otázky leninismu, Mein Kampf a Bible. Korán k nim nepatří.
Pokud se vám podařilo si Korán přečíst, asi vás překvapilo, že vlastně vůbec není bojechtivý. Pokud je v něm zmíněn džihád, není to výzva k boji. I tak islám začal bojovým tažením a židé a křesťané byli když ne přímými spojenci, pak aspoň sympatizanty mohamedánů.
Zdá se, že všechna náboženství trpí stejnými dětskými nemocemi. První a nejničivější z nich je rozkol v otázkách víry. Ve Starém zákoně je ten rozkol zatajen a po jeho stopách se musí pátrat. Na příklad Jozue asi nebyl následovník Mojžíše ale jeho konkurent, pokud lze za konkurenta pokládat někoho, kdo žil zhruba o sto roků dříve. Stejný zdroj patrně má i rozkol mezi Judeou a Izraelem po Šalomounovi. Stopy téhož jsou zřejmé i po návratu z babylonského zajetí.
Stejnému osudu se nevyhnulo ani křesťanství. Za nic jiného než za rozpor nelze považovat vztah mezi apoštolem Petrem a Pavlem z Tarzu, v němž měl Pavel tak naprostou převahu, že mu Petr na všech stranách ustoupil.
Stejně dopadl i islám, který se v podstatě ihned mezi prvními následníky Mohameda rozdělil na šiity a sunity. Stojí za povšimnutí, že právě u islámu z těch dětských plenek vyrostla neobyčejně životaschopná hereze, jakou je třeba vyznání yazidů v severním Iráku. V tom mimořádně nepřátelském prostředí, diktovaném jak tenkrát nehostinnou přírodou tak averzí okolních náboženských etnik, yazidé přetrvali až do současnosti. Je legrační, že pokud se chcete o yazidech dovědět více, je nejpoučenějším zdrojem kniha Karla Maye Divokým Kurdistanem z cyklu Ve stínu padišaha. V jejich víře se spolu snoubí pozůstatky polyteismu s prvky křesťanství a islámu.
Pokud máte představu, že neexistovalo cosi jako křesťanský džihád, jste na omylu. Stačí se podívat na dějiny křesťanství a odkryje se vám mimořádně krvavá historie, jaká snad nemá v jiných náboženstvích obdoby. To je řeč o čase formování křesťanství, který má ještě daleko k vzniku protestantismu, jehož důsledkem byla historie snad ještě krvavější.
Platilo to již za Sumerů a platí to dodnes, a zřejmě to důrazně aplikoval právě Pavel z Tarzu: Že jakékoliv náboženství je nástrojem vlády. Vždy a všude. Právě to je příčinou jeho krvežíznivoti. Otázka víry s tím nemá nic společného. Je to pouze záležitost konkurenčního boje, protože vládou přijatý vládní nástroj samozřejmě s sebou nese vládu tohoto vládníího nástroje.
Z tohoto pohledu všelijaké ty al-kaidy či jiné radikální islámské skupiny nemají s vírou či náboženstvím nic společného, jejich boj je jen a jen boj o moc. A nemylme se. Stejným způsobem se chová či je ochoten se chovat islám jako takový. Přeloženo do srozumitelné češtiny: Probíhající infiltrace islámu do Evropy a tedy i do Česka je akutní hrozbou.
Konec konců, proč by měl být islám výjimkou?
Antonín Robin
