Existovali Přemyslovci?

Náhodou se nám dostala do rukou kniha Emilie Bednářové Vršovská čest. Na jednu stranu je třeba obdivovat obrovský rozsah myšlenkových proudů v textu, na druhou stranu však autorčiny úvahy a závěry vzbuzují pochybnosti. zejména když naznačuje, že Vršovci a Přemyslovci vyznávali jakousi patrně rádobykeltsksou ideologii. Nedalo nám to a podívali jsme se na počátky české historie.

O počátcích české historie máme vlastně jen dva zdroje informací: Kristiána a jeho legendu o svatém Václavu a Kosmase s jeho kronikou. Kristián napsal svou legendu přibližně kolem roku 995, tedy šedesát let po Václavově smrti a nepochybně se v den jeho smrti ještě ani nenarodil. Kosmas (snad) napsal svou kroniku někdy mezi roky 1019 - 1025, tedy více než osmdesát let po smrti svatého Václava. Je pravda, že některé legendy byly napsány i dříve: První staroslověnská přibližně roku 950, Crescente fide snad 973, Gumpold 980. Všechny jmenované ale byly psány ve snaze o adoraci svatého Václava, pro poznání počátku české historie nemají žádný význam.

Jinak je tomu s Kristiánem. Jeho cílem bylo postulování Přemyslovců a především Bořivoje jako starobylého a právoplatného knížecího rodu cyrilometodějského křesťanského vyznání. Antropologická zkoumání pozůstatků Bořivoje a Rostislava naznačují, že Bořivoj nebyl Přemyslovec ale Mojmírovec, pravděpodobně Rostislavův syn, a tedy přímý následník Velkomoravské říše. Pak Kristiánův Přemysl patrně měl být právě jen Rostislavův pseudonym. Ty jinotaje kolem Přemysla jsou možná jen parafrází vlastních Kristiánových jinotajů. Samozřejmě je známo, že to není autorovo jméno, pojmenoval se křesťan - počeštěné latinské christian. Současná a teprve až současná historie mu přisuzuje jméno Radim a měl by podle jedné verze být buď přímo druhorozený syn Bolelava I. Strachkvas nebo jeho mladší bratr. Jiného názoru je prof. Králík, který Kristiána pokládá za Radima, bratra svatého Vojtěcha a tedy Slavníkovce. Než se ad touto otázkou zamyslíme, musíme se ale vrátit kousek dozadu. Opravdu jen kousek. Nějuakých šest století.

Tenkrát keltští Bójové odtáhli do Francie a uvolnili tak místo Germánům.  Asi by jejich odchod neměl být brán doslovně. Není od věci představa, že mnho těchto Keltů mělo důvod zůstat: Starci, malé děti a jejich matky, žreci a kněžky, vázaní na místa kultu. Za mnohá jiná třeba Býčí skála na Blanensku. Existují úvahy o důkazech jejich existence. Říp by se prý měl správně jmenovat Rzip a mělo by to být jeho původní keltské jméno doslovně převzaté když ne praotcem Čechem, pak aspoň Kosmou. Celá řada český řek má ppojmenování ženského rodu s koncovkou -ava. Mělo by to být rovněž původní keltské pojmenování, třeba Morava se snad původně jmenovala Morahva a tato koncovka, lépe řečeno jméno Morahva by mělo být rovněž keltské. Pokud ovšem to není přímo latinské -aqua původem  Říma. Rovněž Kosmův Krok by neměl být Krok ale Gragg, keltský žrec, stejně jako Libuše by měla být původně Lubussa a nebyla to kněžna ale žrec mužského rodu. Tak či onak, museli by být mimořádně životaschopní, protože do příchodu Slovanů by muselo přežít nejméně pětadvycet generací, které by musely překonat germánskou infiltraci, zachovat nejen svůj jazyk ale i svou ideologii a obojí prakticky provozovat.

Na přelomu letopočtu přišel do České kotliny Marobud se zbytkem kmene germánských Markomanů, zdecimovaného Římany na jejich původním stanovišti. Mim,ochodem: Archeologové léta pátrali, kde stál Marobudův hrad. Asi nestál nikde. Na rozdíl od praotce Čecha Marobud nepřišel do liduprázdné krajiny, musel se vypořádat s existencí sousedů a musel se soustředit na obranu před Římany, pokoušející se proniknout na území na druhém břehu Dunaje. Údajně dokázal spolu s germánskými (a možná  i keltskými) spojenci postavit proti Římu sedmdesátitisícovou armádu, díky níž krajinu před Římem uhájit. Je nutné toto tvrzení trochu upravit, protože prokazatelně byli Římané na Břeclavsku, archeologicky je doloženo, že přinejmenším zimní tábor měli i v Olomouci.

Na druhé straně zbytky nejméně jednoho sídliště vykazují stopy slovansko germánské koexistencce. Nikdy a nikde nebylo ani náznakem zjištěno soužití keltsko slovanské.

Tento až nechutně dlouhý úvod byl nutný pro aspoň laický rozbor údajů jak v knize paní Emilie Bednářové, tak ještě nutnější pro nahlédnutí do Kosmovy kroniky, protože paní Bednářová ve svých úvahách mimo jiné z Kosmovy kroniky vychází. 

Nechť nám čtenář nemá za zlé, že pro tuto chvíli končíme. Povídání o Kosmově kronice bude pravděpodobně stejně dlouhé a musíme se na ně a především na zdrcující kritiku našich úvah duševně připravit. Takže zatím Na shledanou!

                                                                                                    Antonín Robin