Moravská filharmonie Olomouc ve svém posledním koncertu s mistrovstvím jen sobě vlastním mimo další díla provedla 5. symfonii B dur Sergěje Prokofjeva. Asi měla být tentokrát méně pečlivá, protože díky mistrovskému provedení odhalila skryté myšlenky a pocity uvědomělého občana Prokofjeva.
Sergěj Prokofjev nepochybně chtěl vyjádřit nadšení lidu nad rozvojem jejich socialistické vlasti. Chtěl. Ale měl smůlu, protože v první větě (andante) prakticky opsal budovatelské články z Izvěstijí. Pokud se mu podařilo do věty vložit kratičké lyrické vyjádření rodinného štěstí, bylo okamžitě přehlušeno budovatelským burácením.
V druhé větě (allegro) snad chtěl popsat tu radost a budovatelské nadšení lidu. Měl smůlu, protože místo toho zkomponoval bohapustý výsměch, přecházející od sžíravé ironie až k sarkasmu. Skoro by se to dalo nazvat sebemrskačství.
Ve třetí větě (adagio) se pokusil poprat se svým svědomím. Jsem ateista, ale nemohu necitovat Hospodinovo vyjádření k Prokofjevově snaze: "Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh silný, Bůh horlivý, mstící hříchy otců na synech do třetího a čvrtého pokolení." Ta slova skladbou zaburácela tak hlasitě a zřetelně, že jsem je slyšel i já.
Čtvrtrá věta (allegro) měla obsahovat katarzi. Místo toho se stala tryznou nad ztracenými ideály, vhodnou k provedení nad katafalkem s rakví. Když teprve v závěrečných dvou či třech taktech se objeví náznak odpuštění a smíření, je doslova násilně uťat, nemohu si pomoci, ale vnucuje se mi další citát: "Mene tekel ufarsin - byl jsi zvážen a shledán lehkým, zemřeš."
Moravská filharmonie Olomouc mne vým výkonem přesvědčila o jedné věci: Sergěj Prokofjev byl velký skladatel. Protože do své partitury nedokázal lhát.
Antonín Robin
