Uplynulo od té příhody již hezkých pás pátků: Asi tak čtyřletý capart cupitá olomouckými Bezručovými sady. Správněji: Cílevědomě kráčí k největší a nejhlubší louži po nedávném dešti. Za ním se ozve: "Josefe, budeš mokrej."
Dítko se nejmenuje Josef, je to jeho přezdívka. A to "Josefe budeš mokrej" není ani výtka ani varování. Je to věštba, předvídání budoucího. Louže zmizela, dítě je mokré i za ušima. "Já sem to říkal. Seš mokrej." Opět to není výtka, je to spokojené konstatování, že věštba byla uskutečněna.
V tu chvíli tu dvojici - otce a syna - potkají dvě jejich známé a již po prvním pohledu na dítko se zděsí: "Ježíši, von má na levé noze botičku a na pravé bačkůrku!" Odpověď je jasná: "Je vobutej? Je! Tak co?"
Z jiného soudku: Parta olomouckých výtvarníků zabraná do diskuse o nesmrtelnosti chrousta. Diskuse přešla v hádku, hádka umlká, protože se blíží přechod na facky. Do toho se ozve: "Bůh je dost starej na to, aby to věděl nejlíp." Mlčení, do něhož se takřka shodně ozvou dva nejrozčepýřenější kohouti: "De se na panáka?"
To vyprávění se netýká Doc. Václava Stratila, ale Vency Stratila, který se v Olomouci narodil s paletou v levé ruce a štětcem v pravé, a kterého všichni vrstevníci a přátelé znají výhradně jako Vencu Stratila a nikdy ho jinak znát nebudou.
To nejsou humorné historky. Je to doklad o tom, že Venca má mimořádně složitý, možná až filosofický způsob myšlení, díky němuž maluje tak, jak maluje.
Nedávno se pan Klíma pohoršil nad tím, že se Doc. Václav Stratil objevil na veřejnosti v trenýrkách s hákovými kříži. Samozřejmě Vencu nezná, takže se nelze divit, že se nad tím pozastavil. Potíž je v tom, že ti, kdo Vencu znají lépe, okamžitě začali uvažovat, co tím Venca chtěl říci. I mne napadla věta, za kterou se omlouvám: "Mám hákový kříž na prdeli, kam patří."
Je třeba zvážit, že to nonverbální vyjádření je ve skutečnosti noblesní výtkou někomu z Vencova okolí, protože není ve Vencově povaze aby někoho nahlas kritizoval. Těmi trenýrkami to řekl jasně. A nejsem si jistý, jestli se ta výtka netýkala i pana Klímy.
Antonín Robin
