Soudům se zase jednou povedl trik. Když se páni poslanci polekali možné nevole veřejnosti nad nehorázným zvýšením platů, a pro jistotu ustrnuli na nějakých tři a půl procenta, podali soudci žalobu na stát, protože je okrádá na platech. Nezáleží na tom, že to byla ZATÍM jen jedna žaloba, protože tím vznikl precendent. Další budou následovat. nepochybně se již sepisují.
Údajně šlo o to, že stát chybně vypočítává soudcovské platy špatným zahrnováním platů lidí se zkráceným pracovním úvazkem, čímž jsou soudci poškozováni o tisíce. Opak je pravdoou. Je to jedno z mála správných rozhodnutí státu, protože lidí se zkráceným úvazkem jsou tisíce, a zkrácený úvazek výrazně snižuje jejich příjmy. Mimo jiné je to způsob, jak proklouznout pod stanovenou výší minimální mzdy.
Soud, který o věci rozhodoval si měl být vědom toho, že nejedná o jednom případu, ale o všech soudcích všech stupňů. Také si měl být vědom toho, že podplácí spojence, protože souzená výtka se netýká jen soudců, ale všech poslanců, senátorů, vlády, prezidenta. Byl jim nabídnut úplatek, aby soudní verdikt prošel.
U vědomí této skutečnosti měl soud případ odmítnout projednat pro podjatost. Výsledek je jednoznačný: Zneužití pravomoci veřeného činitele, úplatkářská korupce, mnohonásobná krádež státních prostředků.
Pokud se nemýlím, jsou to všechno trestné činy, provedené s tak bezostyšnou drzostí, že v obyčejném korupčním prosředí nemají obdoby.
Za komunismu vzniklo nové přísloví, svou obecnou pltností tak rychle rozšířené, že se dá klidně použít i dnes: Kdo nekrade, okrádá rodinu.
Takže, páni soudci, si to užijte. A buďte ujištěni, že naše mínění o vás se ani trochu nezmění.
Antonín Robin
