"Čest Vršovců" znovu.

Netajíme se tím, že jsme půltucet olomouckých amatérských spisovatelů, kteří si brousí pero na blogu. Jakoéí blogerští začátečníci jsme se ještě nenaučili komunikovat přímo s našimi diskutéry, ačkoliv bychom aspoň některým z nich rádi položili řadu otázek, stejně jako bychom rádi odpověděli na jejich otázky. Nezbývá nám tedy nic jinného, než pokusit se odpovědět aspoň na první z nich opět formou blogu. Dotaz zněl: Je Emilie Bednářová (autorka knihy Vršovská čest) historička?

Kniha Emilie Bednářové svým uvozujícím titulem Vršovská čest naznačuje jako základní téma historii Vršovců. Probléím je v tom, že je to téma zástupné, protože text Emilie Bednářové je rozčleněn do šesti knih a jejich Leitmotiv je dán společným podtitulem Mystéria země české. Jejími prameny poznání jsou - a ani tomu nemůže být jinak - Kosmas a jeho kronika (pravděpodobně), Václav Hájek z Libočan (určitě), Václav Krolmus (snad). Mnoha odkazy ovšem naznačuje znalost cešlé řady dalších zdrojů antickým Řeckem počínaje přes anglické prameny až k poselstvím protohinduismu.

První kniha: Tajemství Vršovců představuje její pojetí počátku Slovanů v České kotlině, prokazatelně ovlivněné Hájkem z Libočan: Uvozuje počátky Přemyslovců rokem 722, kdy se údajně provdala kněžna Libuše za Přemysla Oráče. Podle Bednářové nebyla Libuše kněžna ale kněžka - četli jsme překlad Kosmovy kroniky, kde je pojmenována čarodějnice. Zřejmě je naznačen Libušin keltský původ, na druhou stranu je naznačen její vztah k římským vestálkám: sňatek ve věku 36 let po třiceti letech služby včetně povinností vestálek, jak jsou známy z antického Říma. Přepočtem by se tedy měla narodit roku 686 a podle tvrzení Bednářové měla zemřít roku 735. Podle ní dívčí válka vypukla roku 736, když Vlasta vyzvala Přemysla, aby se s ní oženil a trvala do roku 743. Také se dotkla příběhu Ctirada a Šárky v tom smyslu, že Ctirad s doprovodem dvaceti bojovníků přijel na sjednanou schůzku projednat podmínky míru, místo toho Vlastiny dívky Ctiradův doprovod opily a vzápětí povraždily, sám Ctirad byl pouze zajat a odvlečen na Děvín. Rovněž zmiňuje příchod Slovanů kolem roku 640 a z toho můžeme odvodit, že Dušan Třeštík její dílo nečetl, protože by ho musela někde nad třetí či čtvrtou stránkou ranit mrtvice. Celá kniha ovšem má jediný účel: Uvést do děje hraběte Vršovského jako faktotum Libuše a jeho následovníka Rohovce, rovněž Vršovce, jako faktotum Přemyslovo.

Ta vršovská dvojice je důležitá, protože uvozuje mystický postulát: Vladař je správcem své země a svého lidu a za jeho blaho ručí svým životem. Má svého rádce a zástupce, Bednářová je zásadně uvádí jako velekněze (zhruba na způsob druidů). V případě nebezpečí je vládce povinen se obětovat buď vlastní rukou nebo rukou svého zástupce v nejhorším cizí rukou. Pokud tak vladař neučiní, musí za něho se obětovat jeho velekněz buď sám nebo rukou svého vládce nebo kýmkoliv. Již v té mýtické době Libušinými a Přemyslovými veleknězi byli tito Vršovci.

Druhá kniha: Víly a čarodějnice ale i další bytosti nadpřirozené, především ovšem svými znalostmi a schopnostmi jsou podle Bednářové vlastně bytosti přirozené, snad praobyvatelé, stýkající se a komunikující s pozdějším obyvatelstvem a dokonce s ním uzavírající manželské svazky. V té souvislosti má Bednářová zajímavé závěry: Předkřesťanští (nikoliv pohanští (!) praobyvatelé i obyvatelé byli na celém euroasijském kontinentně kulturně shodní, dokonce i předkřesťanští bohové byli vlastně totožní, lišící se vlastně jen jménem, plynoucím z rozlišnosti jazyků.

Kniha třetí: Božstva a oběti produkuje závažnou myšlenku, že předkřesťanští bohové zásadně nebyli zloduchy, pokud způsobovali lidstvu újmy, bylo to proto, že byli bohy přírodních jevů a přírodních sil, které vlastně jen personifikovali. Myšlenkou Bednářové zde je, že zlobohy- zlé bohy - čerta, ďábla, satana, vytvořilo až křesťanství, a v tomto smyslu nepokládá křesťanství za náboženství nějak zvlášť pokrokové. Hlubším zkoumáním dějin křesťanství bychom asi dospěli k názoru, že s touto myšlenkou není Emilie Bednářová nijak osamocena.

Až dosud jsme se ani nepokusili odpovědět na otázku, zda Emilie Bednářová je či není historička, a předchozí odstavce je možné pokládat za hrubě sestavený stručný obsah prvních tří dílů její knihy Vršovská čest. Ve skutečnosti je to pouze úvod k podle našeho názoru klíčovému čtvrtému dílu její knihy, který si vyžádá podrobné zkoumání, a oproti naší ironické poznámce v předchozím, lze litovat, že Dušan Třeštík její knihu nečetl, protože pouze historik s Třeštíkovou erudicí by dokázal posoudit věrohodnost jejích tvrzení.

Asi vás zklameme, ale na tomto místě nebudeme dále pokračovat, protože si myslíme, že popis pokračování její knihy vyžaduje samostatný blog. Předběžně mu dáváme jméno Čest Vršovců ještě jednou.

                                                                                                     Antonín Robin