Čest Vršovců ještě jednou.

V předchozím blogu jsme naznačili, že Emilie Bednářová ve své knize Vršovská čest přijala za platný údajně v celé předkřetanské Evropě zachovávaný mystický postulát, podle něhož každý vládce byl správcem své země a svého lidu a za jeho blaho byl odpovědný svým životem. Takový vládce měl k ruce velekněze - svého rádce a zástupce, v případě českých knížat to měli být dědičně Vršovci. Podle Bednářové Libušin velekněz se jmenoval hrabě Vršovský, Přemyslův Rohovec.

Kniha čtvrtá: Knížata česká si zaslouží hlubší rozbor, a necítíme se příliš právi k jeho provedení. Možná tento blog bude podnětem pro někoho fundovanějšího. Nicméně se pokusíme provést aspoň hrubý výčet podivných tvrzení Emilie Bednářové:

Ve svém textu operuje s devítiletými a sedmiletými ezoterickými cykly. Výpočtem: (929 - 722) : 9 = 23 zjišťujeme, proč akceptovala rok 929 jako rok Václavovy smrti. Je vyvrcholením třiadvacátého přemyslovského cyklu, do něhož rok 935 nezapadá. Takové cykly pokládá za obecně platné, jejich počátky nejsou řízeny žádným zákonem, zřejmé jsou pouze jejich projevy. Podléhala jim Johanka z Arcu, Thomas Beckett a mnoho dalších.

Akceptuje podle Kosmy Boleslavova druhorozeného syna Strachkvase ovšem s tím, že Kosmas úmyslně zkomolil jeho jméno, jež mělo znít Stratkvas, tedy méně hanlivě. Snad můžeme přiznat, že na žádného Strachkvase nevěříme, nepřiznáváme mu totožnost Kristiána a nevěříme ani v Kristiána jako třetho Boleslavova syna. Přikláníme se k mínění prof. Králíka, který má Kristiána za bratra sv. Vojtěcha Radima, pozdějšího polského arcibiskupa.

První reálné Přemyslovce - Bořivoje, Spytihněva, Vratislava, Václava, Boleslava, a také Ludmilu a Drahomíru pokládá za pouze formální křesťany a to ještě jen cyrilometodějského kultu, při čemž minimálně Václava a Ludmilu pokládá za nositele mystického postulátu - vlastním životem odpovědného správce země. Navíc dodává, že Václav i Ludmila si byli svého osudu vědomi, Ludmila prý své vrahy pohostila, a prosila je, aby ji zavraždili mečem, čímž by získala gloriolu mučedníka. Stejně tak i Václav prý podal Boleslavovi svůj meč. V obou případech se tedy mělo více méně jednat o rituální sebevraždu, provedenou cizí rukou.

Před svou smrtí se prý měl Václav účastnit kongresu Jindřicha Ptáčníka, na který však přšel pozdě, a Jindřich místo výtky mu vyšel vstříc a posadil Václava na svůj trůn. Mělo jít o uplatnění zásady že vládcův velekněz, pokud se hodlal obětovat místo svého vládce, měl po nějakou dobu aspoň formálně zastávat jeho funkce. Podle toho Jindřich i Václav museli vědět, že Václav je Jindřichův avatar a chystá se za něho obětovat. Za Jindřicha! Nikoliv za český stát, při čemž není nijak naznačeno, před čím má Václav Sasy ochránit.

Zdá se nám, že Emilie Bednářová Kristiána nezná. Pokud ano, pak nepochopila, že jak Kristián tak Kosmas psali se skrytým účelem: Kristián zpětně legalizoval Bořivoje jako českého knížete včetně toho, že zastřel velkomoravské vměšování do jeho ustanovení. (Připomeňme legendu svatého Ivana, podle níž se Bořivoj v stařecké únavě vzdal vlády a usídlil se na Tetíně - ani ne čtyřicetiletý (!).) Vzhledem k tomu, že Kristián svou legendu psal někdy kolem roku 990 musely přetrvávat značně neurovnané politické poměry a role Přemyslovců patrně byla velmi obtížná zejména proto, že kolem roku 907 zanikla Velkomoravská říše, takže ztratili její oporu. Kosmas psal svou kroniku dokonce až kolem roku 1120 zcela zjevně s cílem legitimizovat celou přemyslovskou dynastii. V tom smyslu má Emilie Bednářová vlastně pravdu, když naznačuje, že Kosmas některé věci zamlčel, či překroutil, nebo přímo lhal.

Kniha pátá: Vršovská čest prvoplánově popisuje vyvražďování Vršovců, jejím základním tématem je však postupná degenerace Přemyslovců vlivem jejich příklonu ke křesťanství a zejména římskokatolickému křesťanství. Výrazně je vyjádřena doslova nenávist vůči svatému Vojtěchovi, o nic menší averze vůči církevním hodnostářům té doby, Kosmu nevyjímaje.

Kniha šestá: Tryzna za Vršovce kromě rehabilitace jejich pověsti naznačuje, že Vršovci nebyli úplně vyvražděni, uchovaly se přinejmenším jejich vedleší větve především na Moravě a v Polsku. Je to úlitba vlastní existenci Emilie Bednářové, protože se považuje za potomka Vršovců.

Je tedy historička? Dovolujeme si tvrdit, že ano, avšak v oboru vzdáleném běžné historiografii, totiž v předkřesťanském ezoterizmu a jeho asimilaci v křesťanství. Ezoterizmus = tajnost, výlučnost, zřejmě tedy bez snadné dostupnosti pramenů či vůbec jejich existence, umocněná skutečností, že české knížetství bylo hned několikrát svých pramenů zbaveno a musí být hledány mimo české území od Ruska až po Řecko a pozůstatky Říma.

                                                                                      Antonín Robin