Klaus nezarámovaný aneb australská lekce demokracie

Naše zpravodajské servery přinesly zprávu, u které by bylo škoda, kdyby zapadla mezi těmi celospolečensky důležitějšími: Václav Klaus v australském parlamentu odmítnul projít bezpečnostním rámem. Tamní diváctvo se tak nedočkalo očekávaného rozhovoru, neboť ten měl být natočen ve studiu, jež se nacházelo za touto překážkou.

Odpustím si úvahy na téma, zda tím protinozí diváci opravdu o něco přišli (nepřišli: pan prezident nás ve svých zápiscích ujistil, že měl v australských televizích jiná vystoupení a v jednom z nich dokonce řekl větu, na kterou „redaktor repliku nenašel“; můžeme tedy být klidní), či zda vzrůstající malichernost hlavy našeho státu nemůže ukazovat na postupující patologické změny, jež ve stáří občas hlavy postihují. Zajímavé se mi zdá něco jiného.

Na jedné straně je tu anonymní pracovník australského parlamentu, který na požadavek, aby Klaus rámem procházet nemusel, suše opáčil, že rámem musí projít každý a výjimky se neudělují. Na straně druhé naší prezidentskou kanceláří vyjádřené přesvědčení, že „rentgenové kontroly jsou ve státních institucích umístěny právě kvůli bezpečnosti prezidentů a ostatních ústavních činitelů, nikoliv obráceně“. Jsou to dva docela protichůdné náhledy na roli politiků ve společnosti.

V pojetí naší prezidentské kanceláře (a tohle pojetí dozajista sdílí celá naše politická „elita“) se lidé dělí na ústavní činitele a ty ostatní. Ty první nutno před těmi druhými chránit. Proto bezpečnostní rámy, ochranky a prohlídky. A proto je zcela nesmyslné, aby se bezpečnostním prohlídkám podroboval chráněný nadčlověk.

V pojetí australského vrátného jsou na světě lidé. Někteří jsou ústavními činiteli, jiní ctihodnými vědci, další třeba poctivými řemeslníky. Čas od času se mezi nimi objeví člověk vyšinutý, který chce těm ostatním ublížit. Na první pohled jej nepoznáš. Může vypadat jako snaživý student, může to být ctihodně působící úředník a docela dobře to může být i ústavní činitel (jakkoliv ten nejspíše zvolí jiné prostředky, jimiž dokáže způsobit zlo podstatně větší). Proto jsou bezpečnostní rámy a proto jimi každý den projdou miliony ctihodných lidí. Poskytnout komukoliv výjimku by znamenalo urazit všechny ostatní, kteří se kontrole podrobit musí.

Vzpomínám na začátek devadesátých let, kdy Václav Havel utíkal ochrance a v autě si sedal vedle řidiče. O dvacet let později se naši politici už zase považují za vrchnost, již nutno chránit před voličskou lůzou. A chovají se podle toho.

Politiky si platíme ze svých daní za to, že se budou starat o naše společné zájmy. Ne proto, že bychom to nesvedli sami, ale protože na to nemáme čas a chuť, neboť se zabýváme jinými věcmi, jež nás baví více. Stejně, jako si platíme instalatéry, holiče nebo právníky. Jsou to naši služebníci a jejich důležitost je jen odleskem důležitosti naší, jejich moc je naší mocí, prostředky, kterými vládnou, jsou naše prostředky. Zdá se, že je na čase jim to připomenout.