Svoloč (5/5): Krev, popel a brány Tábora

Povídka. Akční. Hodně akční. Husité, bláto, krev a pravda, co pálí víc než oheň v Kostnici. Tohle je Svoloč. Husitská jízda, co se s tím nemaže.

Předchozí díly:

Svoloč (1/5): Prst pravdy a cesta do bahna

Svoloč (2/5): Hradba z vozů a slova před ocelí

Svoloč (3/5): První úder a zrada v mlze

Svoloč (4/5): Poslední boj a píšťala smrti

8. Krev a popel

Podvečer byl rudý.

Ne západem slunce – ten se schovával za mraky. Ale krví. Ta rudost byla všude. Na vodě, na kamení, na rozbitejch vozech, na tvářích těch, co přežili.

Mikuláš chodil mezi raněnýma a pomáhal, kde se dalo. Neměl na to vzdělání, neměl na to zkušenosti, ale měl ruce a ochotu. Obvazoval rány, podával vodu, držel za ruku ty, co umírali.

Nikdo mu neděkoval. Nikdo ani nemluvil. Všichni byli v šoku.

Anežka seděla stranou, opřená o rozbitý vůz. Obvaz na obličeji skrýval prázdnotu, kde bývalo oko. Kuši držela v klíně a dívala se před sebe. Nikdo nevěděl, na co myslí. Nikdo se neptal.

Matěje našli pod troskama píšťaly. Jeho obličej byl k nepoznání. Tělo s námahou vytáhli z vody plný mrtvol a zanesli na pevný břeh. Přikryli ho potrhanou plachtou z vozu.

Vlka, jeho velitele, položili uctivě vedle něj. Ten, kterej uměl z ničeho vydupat armádu, teď ležel v hlíně, ztichlej a bez flašky, která by ho hřála. Zavřeli mu oči. Na kopání hrobů potmě nebyla síla.

Prokop žil.

Ale těžce.

Našli ho opřeného o strom a díval se na západ. Paže byla ovázaná hadrama, který prosákly krví. Byl bledej jako stěna a dýchal tak pomalu, že to skoro nebylo vidět.

Když k němu Mikuláš s Anežkou přišli, otevřel oči.

„Tak co,“ řekl. Hlas mu skřípal jako rezavej zámek. „Vyhráli jsme?“

Mikuláš kývl.

„Vyhráli.“

Prokop se pokusil usmát. Vyšel z toho jenom škubavý pohyb rtů.

„To je dobře. To jsem… potřeboval vědět.“

Anežka si k němu klekla. Vzala ho za ruku. Tu jedinou, kterou vládl.

„Prokope…“

Podíval se na ni do toho jediného oka, kterým viděla svět.

„Ty ses… změnila,“ řekl. „Už v tobě není ten… chlad. Je v tobě…“

Zakašlal. Na rtech mu vyvstala rezavá pěna.

„…je v tobě oheň. To je dobře. Oheň pálí… ale taky hřeje.“

Anežka stiskla jeho ruku.

Prokop se podíval na Mikuláše.

„A ty… ty už nejsi ten vystrašenej kluk. Viděl jsem tě dneska. Jak jsi velel. Jak jsi stál. Jak jsi…“

Zmlkl. Na chvíli zavřel oči.

Když je otevřel, bylo v nich něco jinýho. Klid.

„Pojďte blíž,“ řekl.

Klekli si k němu oba.

Prokop zvedl tu svou jedinou ruku. Položil ji nejdřív na Anežčinu hlavu, pak na Mikulášovu.

„Bůh všemohoucí, kterej vidí pravdu i v tom největším… srabu…“ zakašlal, „…žehnej vám. Chraňte prst pravdy. A chraňte se navzájem. Protože… protože…“

Nedořekl to.

Ruka mu klesla.

Oči zůstaly otevřený, ale dívaly se už někam, kam oni neviděli.

Prokopovi došly síly.

Anežka sklonila hlavu. Mikuláš ji chytil za ruku.

Dlouho tam tak seděli, v tom tichu po bitvě, a koukali na muže, kterej vyměnil kříž za řemdih a modlitbu za krev.

Noc strávili na bojišti.

Nikdo neměl sílu jít dál. Raněný křičeli, umírající šeptali, živý mlčeli. Mikuláš nespal. Seděl u ohně a díval se do tmy.

Anežka přišla k němu až k ránu.

Byla bez kuše. Poprvé, co ji viděl bez ní. V ruce měla místo ní láhev. Vypadala, že neví, co s ní.

„Nemůžeš spát?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou.

„Vlk pil kořalku,“ řekla. Ne jako otázku. Položila ji vedle něj na kámen. „Vždycky. I když nezbylo nic jinýho.“

Mikuláš se na ni podíval. Měla obvaz přes oko, ale to druhé bylo suché. Žádné slzy.

„Ty nepláčeš,“ řekl.

„Ne.“

„Proč?“

Anežka si sedla vedle něj. Dlouho mlčeli. Pak řekla:

„Protože by mi to připadalo jako… jako kdybych mu říkala, že to stačilo. Že už nemusel. A on by mi řekl, ať držím hubu a dožiju rána.“

„Ztratila jsem oko,“ dodala po chvíli.

Mikuláš přikývl. „Vím.“

„Ale vidím líp než předtím.“

Nechápal.

Podívala se na něj. I s tím jedním okem v něm bylo něco, co tam předtím nebylo. Ne láska. Ale jako by ho viděla poprvé celého.

„Dřív jsem viděla jenom nepřátele. Všechny. Každýho, kdo nebyl já. Teď… teď vidím i ty, za který stojí bojovat.“

Ukázala na něj.

„Třeba tebe.“

Mikuláš chytil láhev. Neotevřel ji.

„On by chtěl, abysme pili?“ zeptal se.

„On by chtěl, abysme žili. To je něco jinýho.“

Zvedla se. Kulhala – poprvé si všiml, že má nohu zraněnou, nejen oko. Ale neotočila se.

„Zítra jdem do Tábora. Ty poneseš Prst pravdy. Já půjdu vedle tebe. A až tam dojdeme…“

Zmlkla. Otočila se.

„…až tam dojdeme, tak si najdeme místo, kde se dá sedět. A dáme si tu jeho kořalku. Ne na něj. S ním. Rozdíl je v tom, jestli se opiješ, nebo se napiješ. On to věděl.“

Odešla do tmy mezi vozy.

Mikuláš zůstal sám. Otevřel láhev. Napil se. Ne protože by chtěl – protože to bylo jediný, co mohl udělat.

Chutnalo to jako spálený dřevo a rez. Vlk by řekl, že je to dobrý.

Mikuláš zůstal sedět.

Schránka na prsou byla studená.

Ale ruce se mu netřásly.

Ráno, když slunce konečně prorazilo mlhu, vykopali na mírném svahu nad řekou hroby.

Vlka, Prokopa a Matěje položili vedle sebe, do jedné jámy, jako rodinu, kterou se v blátě brodu beztak stali. Byla to malá, ale slavnostní chvíle naprostého ticha. Matěje obřadně pohřbili i s jeho roztrženou píšťalou, snad aby měl čím dělat kravál i před nebeskou bránou. Prokopovi zatloukli k hlavě nahrubo sbitý kříž z rozlámané postranice vozu. A Vlkovi nechali jeho meč, ať dojde na druhej břeh jako pravej rytíř.

Do širší jámy opodál pak poskládali mrtvé sedláky, co chránili vozy svými těly. Padlo jich mnoho. Přeživší nad nimi stáli, prořídlí na polovinu, a zima se jim zařezávala do tváří.

Křižáky většinou odnesla voda.

A barona a Velvianu na protějším břehu už žrali vlci.

Cesta do Tábora trvala tři dny.

Tři dny bláta, deště, hladu a ticha. Potkávali lidi, který prchali stejně jako oni. Někteří se k nim přidali, jiní šli dál. Všichni mířili na jih. Do Tábora. Do města, který ještě nestálo, ale už o něm všichni mluvili.

Mikuláš šel vpředu. Schránku nesl na prsou, ve váčku na krku, pod kabátcem, aby ji chránil před deštěm. Už mu nepřipadala těžká. Už to nebyla zátěž. Bylo to… poslání.

Anežka šla vedle něj. Kulhala, měla zavázaný obličej, ale kuši držela pořád nabitou. Nikdo se k nim nepřiblížil. Všichni věděli, kdo jsou.

Třetího dne k večeru došli.

Tábor stál na ostroku řeky.

Nebylo to město. Byly to vozy, chatrče, hradby z kamení a hlíny, a nad tím vším obrovskej dřevěnej kříž. A kolem toho všeho lidi. Stovky, tisíce lidu.

Když je uviděli, ztichli.

Dav se pomalu rozestoupil. Mikuláš zpod kabátce pokorně vytáhl dřevěnou schránku. Oběma ztvrdlýma rukama ji držel u hrudi, jako kdyby nesl to nejkřehčí břemeno na světě.

Z davu vystoupili dva muži.

Ten první byl kněz v obyčejné černé sutaně, tvář ošlehanou větrem a plnou neústupné víry.

Ten druhý krok za ním byl voják. Ne moc velkej, ne moc nápadnej. Měl na sobě prostý šaty a obličej poznamenaný jizvou. Jedno oko mu chybělo a tím druhým se díval tak, že z toho mrazilo.

Kněz se zastavil před Mikulášem a s úctou pohlédl na dřevěnou krabičku.

„Přinesli jsme ho,“ řekl Mikuláš tiše, ale v tom hrobovém tichu to slyšeli všichni. „Hořící Prst pravdy. Zaplatili jsme za něj tu nejvyšší daň. Padli pro něj lepší lidé, než jsme my dva.“

Kněz natáhl rozechvělé ruce. Mikuláš mu schránku s úklonou podal.

Kněz ji otevřel. Dlouho se díval na ten malej, ohořelej článek prstu.

„Tohle,“ pronesl třesoucím se hlasem k lidu, „je důkaz. Že pravda nehoří. Že ji nezabijou mečem ani neupálí v Kostnici, protože ona vstane tady. V Táboře. V nás!“

Lidé začali šeptat. Pak klekat. Pak se modlit.

Mikuláš stál uprostřed toho davu a cejtil, jak mu po tváři teče něco, co tam dlouho nebylo.

Slzy. Ne ze smutku.

Z úlevy. Věděl… přežili jsme. Ne jen my, ale pravda… přežila.

Anežka stála vedle něj. Položila mu ruku na rameno.

„Dokázal jsi to,“ řekla.

Mikuláš se na ni podíval.

„My,“ opravil ji. „My jsme to dokázali.“

Ten druhý muž s jizvou přes oko — Jan Žižka z Trocnova — přistoupil k nim. Změřil si kluka, z kterého spadl strach, a ženskou se zakrváceným obvazem na obličeji.

„Slyšel jsem od těch, co od brodu přišli jako první,“ řekl Žižka drsným, nakřáplým hlasem. „Že křižáckýho velitele zabila rána z nějaký pekelný roury. Stálo tě to oko. Ale ta rána musela padnout, aby se rozutekli jako zvěř. Byla to dobrá oběť a dobrá práce.“

„Nebylo to jedno oko. Zaplatil za to kutil Matěj životem,“ opáčila suše Anežka.

Žižka se na ni usmál tvrdým, neveselým úsměvem.

„Pojďte,“ řekl jim oběma. „Budete potřebovat jíst, pít a spát. A zítra… zítra nás čeká hromada práce.“

Otočil se a šel.

Mikuláš s Anežkou šli za ním.

Za nima, za hradbama, pomalu zapadalo slunce.

A někde v dálce, na severu, ještě hořely vesnice.

Ale tady, teď, v tomhle okamžiku, byla jenom naděje.

Epilog

Týden poté.

Mikuláš stál v podzemní chodbě a díval se, jak schránku ukládají do výklenku ve zdi. Malý ceremoniál, pět nejvyšších kněží, Žižka, Mikuláš a Anežka. Jenom tichý slova a pár svící.

Nejstarší kněz se pokřižoval.

„Tady zůstane,“ řekl ztěžka. „Dokud neskončí, co začalo. Dokud bude potřeba pro pravdu umírat ve stoje a v ohni. A pak… pak se uvidí.“

Zedníci začali zdít.

„Jen my známe toto místo. Kéž ho otevřou až ti, co budou vědět, že takové oběti už potřeba nebudou.“

Mikuláš přikývl.

Vedle něj stála Anežka. Měla pásku přes oko a tvář staženou bolestí. Ale stála hrdě.

„Tak co,“ zeptala se. „Splnili jsme, co jsme měli?“

Mikuláš se na ni podíval.

Na tu ženskou, která zabila víc lidí než kterejkoliv chlap v jeho družině. Na tu ženskou, která ho vytáhla z pod vozu. Na tu ženskou, která přišla o oko, aby trefila barona.

„Jo,“ řekl. „Splnili.“

A pak se na chvíli odmlčel.

„A ty? Půjdeš dál? Se mnou?“

Anežka se na něj podívala tím jedním okem. Byl v něm pořád ten led. Ale taky něco jinýho. Něco, co tam dřív nebylo.

„A kam?“

Mikuláš pokrčil rameny.

„Nevím. Ale oni…“ ukázal na výklenek, kde ležela schránka. „…oni by chtěli, abysme žili. Ne jenom bojovali. Ale žili.“

Anežka dlouho mlčela.

Pak se otočila a začala stoupat po schodech nahoru, do světla.

Mikuláš za ní.

A nad nima, nad Táborem, nad Čechama, nad celým tím krvavým královstvím, se začínalo stmívat.

Ale zítra zas vyjde slunce.

A oni tu budou.

Pořád tu budou: Česká svoloč. Kacíři. Lůza. Čeledíni a služky. Knedl. Podlidi. Smějící se bestie. Máničky. Ztroskotanci a zaprodanci. Antievropané. Xenofobové. Extrémisti. Dezoláti. Svině. Svoloč.

Poznámka autora:

Při psaní jsem použil AI a vůbec se za to nestydím. Stejně jako bych při kopání základů domu použil bagr, a ne jen krumpáč a lopatu. A kritika použití AI v psaní mi přijde asi tak relevantní jako kritika použití bagru, že už to pak není ten poctivě postavený dům ve smyslu „postav dům, zasaď strom, zploď syna“.

Problém vidím naopak úplně jinde. I když AI nadefinujete prostředí, postavy (jejich charaktery, historii, role, vztahy, motivace, dějový oblouk atd.), nadefinujete styl psaní (např. napsáním začátku), nadefinujete podrobně děj, nadefinujete literární design patterns, které chcete použít, nadefinujete vrstvy, které chcete v textu mít, tak to stejně furt někam ujíždí, vymýšlí si to svoje slova, svůj děj (furt mi to posílalo svoloč do protiútoku), další vrstvy příběhu to vkládá hrozně těžkopádně atd.

Prostě když máte jasnou představu (a já ji měl, příběh vidím v hlavě jako sérii snímků, jen je popsat na papír), tak jsou to pořád stovky chyb, které musíte najít a opravit. Jako když musíte slézt z bagru a detaily (třeba kolem napojení sítí) dodělat ručně. Jinak vám to ten kabel s elektrikou překopne. Ale vývoj jde rychle dopředu a za pár měsíců to snad bude úplně jinde.

Zdroje historických faktů: Gemini

Postavy, prostředí, předměty, příběh (detailně): Robert Máslo

Definice stylu psaní napsáním prologu: Robert Máslo

Kapitoly 1-8 + Epilog: nahrubo DeepSeek

Beta čtenáři: Qwen, Claude, Grok, Kimi, Z.ai

Zapracování úprav od beta čtenářů: Gemini (v Antigravity)

Finální úpravy: Robert Máslo

Speciální díky tvtropes.org za databázi literárních design patterns (MacGuffin, Five-Man Band, Hero’s Journey, Battle Narrative (Last Stand), The Chosen One / Reluctant Hero, Sacrificial Lion / Mentor Occupational Hazard, The Mole / Face–Heel Turn, Chekhov’s Gun, Death by Irony, Eye Scream, Disability as Character Development, Deus ex machina, Rousing Speech, Battle Cry, You Shall Not Pass / Hold the Line, Field Promotion…) a různým AI za jejich vysvětlení.