Vývoj vztahu společenské většiny s jejími menšinami

Žijeme v době, kdy se z klasické liberální politiky, které měla v minulosti oprávněnou snahu stát se nástupcem konzervativního vedení, stává nebezpečné hnutí, prostupující a ovlivňující celou společnost ve všech zemích světa.

Zatímco v průběhu 20. století se začali lidé vymezovat proti zkostnatělému konzervativnímu vedení a v historických vlnách sborově volali po liberálním proudu nové politické generace, sledujeme v současné době trend zcela opačný. Po celé Evropě se jak lidé aktivní, řekněme politicky angažovaní, tak i „mlčící většina“, obracejí stále více k jistotám a ověřenému status quo klasické, konzervativní, pravicové politiky, které se zaměřuje zejména na dvě témata, komplementárně spojená – národnostní stát jako společenství občanů tvořící základní jednotku společnosti, a prosazování většinového názoru této společnosti (voličů).

Na první pohled jsou to dvě témata, o kterých normální občan, vyrůstající v demokratické společnosti, nepochybuje, a vidí ho jako nejlepší implementaci demokracie - tj. stát založený na demokratických principech, jehož občané v podobě voličů si sami určují politickou reprezentaci, která následně podle většinového zastoupení prosazuje názorovou většinu voličů, pochopitelně na demokratických principech vyjádřených právním systémem, zejména potom ústavou.

Přesto se do společností v celé Evropě začal, zejména v poslední dekádě, vkrádat prvek narušující tuto myšlenku. Z původní myšlenky liberální demokracie, soustředící se zejména na ekonomická témata, přišla během druhé poloviny 20. století hnutí prosazující zrovnoprávnění menšin, která do té doby (až už objektivně nebo subjektivně) nepožívala v těchto společnostech stejných práv. A snad se shodneme, že z celospolečenského hlediska se tato myšlenka podařila prosadit. Žádný rozumný člověk v Evropě snad nebude namítat, že ženy, homosexuálové, postižení, národnostní a náboženské menšiny atd. mají stejná práva (ale i povinnosti, na to často zapomíná), jako většinová společnost. Názory opačné jsou potom projevem individuální omezenosti, ale ne společenského nastavení. Ale tažení liberálního proudu se v tomto bodě nezastavilo…

Navázala na něj nová hnutí (která se již těžko dá nazvat liberálními v klasickém smyslu), která překračují vybalancovanou rovnováhu mezi většinovou společností a jejími menšinami, a posouvají požadavky menšin mnohem dále. Snad se v každém jednotlivém případě původně jednalo o prospěšnou myšlenku, ale vývoj těchto myšlenek následně dosáhl formy revolučních aktivismů, které demokracii ohrožují. Jen stručný výčet - povinné kvóty pro ženská zastoupení v zejména veřejné sféře, hnutí MeToo, prosazování multigenderové politiky, snahy o nadnárodní imigrační politiku, ekologický aktivismus atd. Patří sem i často opomíjený politický aktivismus, v našich končinách zastoupený hnutím Milion chvilek pro demokracii.

Všechna tato hnutí mají dva společné znaky – za prvé prosazují práva menšinového hlasu na úkor většinového, tedy nechtějí rovnoprávnost, konsenzus nebo vzájemný dialog, ale prosazení svého názoru jako jediného správného; a za druhé jejich jediným tématem jsou PRÁVA ve všech možných pádech a souvislostech, ale zcela opomíjejí POVINNOSTI, které v demokratické společnosti spolu s právy tvoří jeden nedělitelný celek. Nemůžete jednou rukou jen brát, aniž byste druhou společnosti nic nevraceli. Každé právo s sebou vždy nese odpovídající povinnost – praktickou, politickou, společenskou či morální. Je jen poznámkou na okraj, že výstupem těchto hnutí jsou často jen požadavky na změnu, ale nenabízejí žádné alternativy nebo možnosti k provedení svých myšlenek.

Nutno podotknout, že i v rámci výše uvedených menšin je nutno rozlišovat – ne všichni jejich příslušníci souhlasí a připojují se k myšlenkám těchto hnutí. Naopak, i v rámci těchto skupin se jedná o menšinový hlas, který je ovšem velice hlasitý a dostává mnohonásobně větší prostor v mediálním světě. Proto se snad někdy může zdát, že se jedná o převládající názory, které se stávají, nebo se již staly ve společnosti standardem

Opak je ale pravdou. Drtivá většina lidí (včetně dotčených komunit) zastává rozumný názor, který jsem uvedl v prvních dvou odstavcích. Jen nejsme tolik slyšet, dílem proto, že nemluvíme, dílem proto, že náš názor nedostává tolik mediálního prostoru. Pochopitelně, články o utlačovaných a nechtěných migrantech nebo klimatickém konci světa jistě přitáhne větší pozornost než diskuze o propojenosti práv a povinností. A nechat se strhnout na úroveň aktivistických bojů je pod naši úroveň, zachování si vlastní důstojnosti je namístě. Ale možnost náš názor předvést světu tu stále máme – jsou jím volby. V nich můžeme dát zcela jasně najevo, kudy se chceme ubírat a jaké myšlenky chceme prosazovat. V odrazu voleb pak budou všechny aktivistické hlasy jen ševelem několika zhrzených jedinců.

Demokracie musí fungovat na vzájemném konsenzu a spolupráci – stát musí zaručovat menšinám stejná práva a chránit je před zlovůlí většiny, která by měla při své vládě na hlas menšiny brát zřetel, a menšiny zas musí respektovat názor a vládu většiny a nezapomínat na povinnosti, které ve společnosti mají všichni spolu s právy. Jen takto vybalancovaný vztah má předpoklady k trvale udržitelnému rozvoji demokratické společnosti. Bude velice zajímavé sledovat následný vývoj tohoto společenského konfliktu, zejména v kontextu evropských států a Evropské unie, stejně jako vliv tohoto vývoje v dalších civilizačních oblastech světa, zejména pak v Asii a Africe. Rozdílný vývoj v různých oblastech a následný dopad tohoto vývoje na tamní společnosti nám může přinést důležité poznatky a zkušenosti pro naši vlastní budoucnost.