Izrael a Židé: Mýty a fakta III.

Historická vazba Židů k jejich zemi není jen historickým faktem, je zejména klíčovým prvkem k pochopení skutečné politické reality na Blízkém východě. Dnešní vyvracený mýtus - „Izrael jako koloniální projekt“.

Jedním z nejčastějších sloganů v současné debatě o Izraeli jsou tvrzení, že „Izrael nemá právo existovat“, že jde o „evropský koloniální projekt“ a že „Izraelci jsou bělošští přistěhovalci z Evropy, zatímco Palestinci jsou původní obyvatelé“. Tato tvrzení se často používají jako jednoduché předsudky k přiživování protižidovské a protiizraelské nenávisti. Zní úderně, dobře se vejdou na transparent nebo sociální síť, ale historickou realitu pouze zásadně zkreslují, pokud přímo nelžou.

Tady se už nejedná o běžnou politickou kritiku jakéhokoliv státu tak, jak ji známe z demokratických zemí. Tady se setkáváme s tvrzeními, že samotná existence Izraele je nelegitimní, že Židé jsou na Blízkém východě cizí kolonisté bez historické vazby, nebo že moderní Izrael lze jednoduše přirovnat k evropským koloniálním režimům v Africe či Asii. To není nic jiného než lživá propaganda.

Takový výklad totiž přehlíží jeden zásadní fakt: židovská vazba k zemi Izraele je mnohem starší než jsou moderní sionismus, evropský kolonialismus nebo současný izraelsko-palestinský konflikt. Země Izraele a Jeruzalém mají v judaismu ústřední náboženský, historický i kulturní význam, je to zásadní prvek židovské tradice od biblických příběhů přes vyhnanství až po dlouhodobé mesiášské a návratové očekávání po zničení židovského státu Římany. Moderní stát Izrael je zároveň charakterizován jako první židovský stát po dvou tisíciletích a jako obnovení židovské vlasti po dlouhých staletích diaspory.

Židé nejsou cizí národ bez kořenů

Představa, že Židé přišli do Palestiny jako cizí evropský element bez historické vazby, je objektivně nepravdivá. Starověké izraelské a judské státní útvary, Jeruzalém, chrámová tradice, hebrejština, židovské svátky, modlitby i náboženské právo jsou s touto zemí spojeny po tisíce let. Po zničení Druhého chrámu Římany v roce 70 n. l. a po dalších porážkách židovských povstání se velká část Židů ocitla v diaspoře, ale vazba k zemi nezanikla. Po zničení chrámu se úcta k Jeruzalému a chrámu proměnila v hlubokou náboženskou oddanost a naději na návrat.

Moderní sionismus tedy nevznikl z ničeho. Byl moderní politickou odpovědí na starší židovskou historickou zkušenost: na dlouhodobou diasporu, opakované pronásledování a neschopnost evropských států zajistit Židům trvalou bezpečnost. V 19. století se růst evropského antisemitismu a židovského národního vědomí spojily s novou vlnou židovské emigrace do Palestiny a s politickým sionismem Theodora Herzla.

Je důležité poukázat i na to, že židovská přítomnost v zemi nikdy zcela nezmizela. V různých obdobích byla početně malá, oslabená nebo regionálně omezená, ale židovské komunity v Jeruzalémě, Safedu, Tiberiadě, Hebronu a dalších místech udržovaly kontinuitu židovského života.

Diaspora jako zkušenost nejistoty

Pro pochopení sionismu nestačí mluvit jen o starověku. Je třeba rozumět i zkušenosti diaspory. Po většinu posledních dvou tisíc let Židé žili jako menšina v cizích státech. Někdy se jim dařilo mimořádně dobře: v obchodě, lékařství, vědě, financích, řemeslech, správě nebo kultuře. V některých regionech byli významnou součástí hospodářského a intelektuálního rozvoje.

Tato úspěšnost však často vyvolávala i podezření, závist, náboženskou nenávist a politické využívání Židů jako obětních beránků. Neznamená to, že antisemitismus by vznikal jen ze závisti – měl náboženské, ekonomické, sociální, politické i rasové příčiny. Ale závist vůči úspěšné a zároveň zranitelné menšině byla jedním z často se opakujících motivů.

Ve Španělsku byli Židé po staletí významnou součástí iberského života, ale v roce 1492 byli na základě Alhamberského dekretu postaveni před volbu konverze nebo vyhnání. Historické zdroje popisují, že katoličtí monarchové Ferdinand a Isabela nařídili všem neobráceným Židům opustit svá království, pokud nepřijmou křesťanství. V carském Rusku se po atentátu na cara Alexandra II. v roce 1881 rozšířily rozsáhlé protižidovské pogromy; falešné fámy vyvolaly útoky na Židy ve více než 200 městech a obcích a pogrom v Kišiněvě v roce 1903 vedl k desítkám mrtvých, stovkám zraněných a ničení židovských domů. Podobné útoky na Židy nebyly výjimkou aní v zemích Habsburské monarchie.

Vrcholnou katastrofou této historické zkušenosti byl Holocaust – systematické, státem organizované pronásledování a vyvraždění šesti milionů Židů nacistickým režimem a jeho spojenci. Právě Holocaust ukázal, že evropská emancipace Židů nebyla nevratná, že občanská práva mohou být zničena a že menšina bez vlastní státní ochrany může být v krajní situaci vystavena existenčnímu ohrožení.

Proto je vznik Izraele po druhé světové válce nutné chápat nejen jako geopolitický projekt, ale také jako odpověď na dlouhou historii židovské zranitelnosti. Nešlo jen o touhu po státě. Šlo o přesvědčení, že Židé jako národ potřebují místo, kde nebudou závislí na momentální náladě většinové společnosti.

Mezinárodní uznání: od Mandátu k rozhodnutí OSN

Moderní židovský národní projekt nebyl jen kontinuálním osidlováním, ale získal i mezinárodněprávní rámec. Balfourova deklarace z roku 1917 vyjádřila britskou podporu „zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině“, zároveň však uváděla, že nemají být poškozena občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit. Tento závazek byl poté začleněn do britského mandátu pro Palestinu, který po první světové válce vznikl v rámci systému Společnosti národů.

Klíčovým momentem bylo rozhodnutí OSN z roku 1947. Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 doporučila rozdělení mandátní Palestiny na dva státy: židovský a arabský, s Jeruzalémem pod zvláštním mezinárodním režimem. Rezoluce byla schválena 29. listopadu 1947 poměrem 33 hlasů pro, 13 proti, 10 se zdrželo a jeden se hlasování neúčastnil (v době hlasování v roce 1947 měla OSN 57 členů). Židovská komunita ji akceptovala jako právní základ pro vznik Izraele, zatímco arabská komunita ji odmítla.

To je důležité: Izrael nevznikl pouze výrokem „my si bereme stát“. Vznikl v kontextu mezinárodního rozhodnutí o rozdělení území mezi dva národní projekty. Židovská strana tento kompromis přes výhrady přijala. Arabská strana jej odmítla a po vzniku Izraele následovala (nikoliv poslední) válka.

Tím samozřejmě nezmizel palestinský problém. Válka roku 1948 znamenala pro palestinské Araby těžkou volbu – zůstat jako součást nového státu Izrael, nebo podlehnout tlaku arabských států a Izrael opustit. Většina se rozhodla pro druhou volbu, která se pro ně, jak ukázal čas, stala zásadním historickým omylem, za který platí celé generace. Naopak ti, kteří v Izraeli zůstali, se stali jeho respektovanou součástí, která požívá stejných práv, jako Židé.

Izrael nevznikl jako prostý akt koloniálního zabrání území. Vznikl v důsledku konce britského mandátu, rozhodnutí OSN, židovského přijetí rozdělení a arabského odmítnutí.

Legální nákupy půdy a kultivace krajiny

Dalším častým mýtem je tvrzení, že židovští přistěhovalci půdu jednoduše „ukradli“. Realita je odlišná a složitější. Od konce 19. století docházelo k legálním nákupům půdy židovskými jednotlivci, organizacemi a fondy, tehdy v rámci tehdy platných osmanských a později britských právních pravidel. Přehledy k židovským nákupům půdy uvádějí, že tyto transakce probíhaly od 80. let 19. století a že do roku 1945 představovala židovská právně vlastněná půda přibližně 5,67 % území mandátu, do konce roku 1947 asi 6,6 %.

Často opomíjenou skutečností je to, že mnoho těchto nákupů směřovalo do oblastí méně osídlených či liduprázdných, zemědělsky obtížně spravovatelných nebo postižených malárií, například do pobřežních nížin nebo údolí. Židovští osadníci zde zakládali zemědělské kolonie, odvodňovali bažiny, budovali infrastrukturu a přinášeli nové zemědělské metody. Po staletí mrtvé končiny byly jejich pílí a úsilím probuzeny (často doslova) k životu.

Zároveň ale nesmíme sklouznout k idealizaci. Některé legální nákupy půdy měly negativní dopad na arabské nájemce nebo rolníky, zejména pokud půdu prodávali nepřítomní velkostatkáři či úředníci, a místní obyvatelé ztratili možnost ji dále obdělávat. Tím se ocitli bez prostředků a životních jistot. Tyto procesy někdy zvyšovaly napětí a měly sociální dopady na místní arabské obyvatelstvo.

Byli Izraelci bělošští Evropané?

Tvrzení, že Izraelci jsou „bělošští Evropané“, je typický příklad západního rasového rámce, který neodpovídá blízkovýchodní realitě. Moderní Izrael samozřejmě vznikal i díky evropským Židům, zejména po vlnách evropského antisemitismu a po Holocaustu. Ale izraelská židovská společnost nikdy nebyla pouze evropská.

Velkou část izraelských Židů tvoří Mizrachim a sefardští Židé, tedy potomci židovských komunit z Blízkého východu, severní Afriky, Persie, Jemenu, Iráku, Sýrie, Maroka, Tuniska, Egypta a dalších zemí. Analýzy uvádí, že největší židovskou etnickou skupinou v Izraeli jsou právě Mizrachim, kteří tvoří přibližně 40 až 45 % celkové populace země, zatímco Aškenázové (“evropští“ Židé) tvoří asi 32 %. Přehledy k Mizrachim zároveň připomínají, že tito Židé pocházeli ze starých komunit v muslimském světě a ve velké míře odešli nebo byli vytlačeni z arabských a muslimských zemí po roce 1948.

Izrael proto nemůže být popsán jako „bílý evropský koloniální stát“. Je to stát židovského národa, který zahrnuje evropské, blízkovýchodní, severoafrické, etiopské, kavkazské, středoasijské i další židovské komunity. Židovská identita není rasa. Je to kombinace náboženství, národa, historické paměti, kultury a rodinné kontinuity.

A co Palestinci?

Z palestinského pohledu je nutné rozlišit dvě věci. V historii zde nikdy neexistoval suverénní palestinský stát v moderním smyslu. Území bylo spravováno postupně různými říšemi a mocnostmi: starověkými říšemi, Římany, Byzantinci, arabskými chalífáty, křižáky, Osmanskou říší a posléze Britským mandátem. Mandátní Palestina byla britské administrativní území mezi lety 1920 a 1948, zřízené v rámci mandátního systému Společnosti národů. V tomto smyslu tvrzení „Palestinský stát zde historicky existoval a Izrael ho jen nahradil či ukradl“ je lež.

Z absence dřívějšího suverénního palestinského státu ale neplyne, že palestinská identita je automaticky falešná nebo že arabské obyvatelstvo nemělo k zemi žádnou vazbu. Národní identity se často formují moderně, a právě 20. století znamenalo pro mnoho národů konečnou realizaci jejich snah. To platí pro Palestince, Izraelce, Namibijce, Východotimorce, Bělorusy, Bosňáky, Čechy, Slováky i mnoho dalších národů. Palestinci nejsou „biblický národ“, nemají nic společného s dávnými Pelištejci, ale jsou arabsky mluvící obyvatelstvo s historickou, rodinnou a kulturní vazbou k zemi, která se v moderní době proměnila v palestinskou národní identitu.

Neexistence historického palestinského státu neznamená neexistenci palestinského lidu. Stejně tak existence palestinské identity neznamená nelegitimitu židovského národního projektu. Právě proto byl návrh OSN z roku 1947 postaven na myšlence dvou států pro dva národní kolektivy.

Proč je popírání práva Izraele na existenci nebezpečné

Debata o hranicích, osadách, bezpečnosti, Jeruzalému, uprchlících a budoucnosti palestinské státnosti je oboustranně legitimní a nutná. Ale tvrzení „Izrael nemá právo existovat“ posouvá debatu jinam. Už nejde o kritiku politiky, ale o popření národního sebeurčení jedné strany.

Pokud někdo volá po právu Palestinců na sebeurčení, měl by ze stejného principu uznat i právo Židů na sebeurčení. To neznamená souhlasit s každou politikou izraelské vlády, znamená to uznat, že Židé nejsou jen náboženská komunita rozptýlená po světě, ale také národ s dějinami, jazykem, pamětí, vlastí a legitimním nárokem na bezpečný státní rámec.

Popírání existence Izraele navíc v praxi neposiluje mír. Tato myšlenka posílá Palestincům falešnou naději na snadné řešení, které ale není ani morálně správné, ani legálně podložené, a už vůbec ne v kontextu historického vývoje a současné situace reálně proveditelné. To vede k maximalismu, strachu a další radikalizaci. Izraelci pak oprávněně slyší v podobných sloganech ne výzvu k míru a kompromisu, ale hrozbu zániku. Jejich reakce je pak oprávněnou snahou o vlastní přežití.

Izrael není bezchybný stát a jeho politika má být kritizována stejně jako politika jakéhokoli jiného státu. Ale tvrzení, že Izrael je jen evropský koloniální projekt bez židovské historické vazby, je historicky směšné a politicky nebezpečné.

Židovská vazba k zemi Izraele je hluboká, doložená a zcela zásadní pro židovskou identitu. Moderní sionismus vznikl jako odpověď na dlouhou zkušenost diaspory, pronásledování, pogromy a nakonec Holocaust. Vznik Izraele měl mezinárodní rámec v mandátním systému a v rezoluci OSN. Rané židovské osidlování zahrnovalo legální nákupy půdy, zemědělskou práci a budování institucí, nikoli pouze karikaturu „koloniálního zabrání“.

Zároveň je pravda, že Palestinci mají vlastní historickou zkušenost a vazbu k zemi. Absence starověkého nebo moderního palestinského státu před rokem 1948 neznamená, že palestinská identita nemá hodnotu. Férový pohled proto nestojí na popření Palestinců, ale na odmítnutí popření Židů.

Skutečné řešení konfliktu nemůže vzniknout na větě „Izrael nemá právo existovat“. Stejně tak ale nemůže vzniknout na větě „Palestinci nemají právo na sebeurčení“. Udržitelný mír může začít jen tam, kde obě strany a jejich podporovatelé uznají základní skutečnost: v jedné zemi se střetly dva národní příběhy, oba mají své kořeny, obě strany mají své oběti a žádná z nich nezmizí tím, že ji druhá strana prohlásí za nelegitimní.

O tom, proč se opakovaně nepodařilo vytvořit dvoustátní řešení a jaké jsou podmínky, aby takové řešení v budoucnu mohlo být realizováno, si povíme zase příště.

Zdroje:
Judaism - Israel, Jerusalem, Holy Places | Britannica
Israel - Immigration, Conflict, Middle East | Britannica
Spain announces it will expel all Jews | March 31, 1492 | HISTORY
Pogrom | Meaning, Definition, & History | Britannica
Learn about the Holocaust - United States Holocaust Memorial Museum
How Many People did the Nazis Murder? | Holocaust Encyclopedia
Balfour Declaration | Palestine, Rothschild, History, Significance, & Impact | Britannica
United Nations Resolution 181 | Palestine, History, Partition, Summary, & Map | Britannica
Jewish land purchase in Palestine - Wikipedia
Israel’s mosaic of Jewish ethnic groups is key to understanding the country