Izrael a Židé: Mýty a fakta II.

V poslední době mám pocit, že Židé mohou jednotně za vše špatné, co se ve světě děje - od přírodních katastrof, přes války a krize, až po připálený steak v restauraci. Dnešní téma - Kolektivní vina jako motor nenávisti.

Jedním z nejnebezpečnějších omylů v debatě o izraelsko-palestinském konfliktu je představa, že za činy státu, vlády, armády nebo teroristické organizace může celý národ, náboženská komunita nebo etnická skupina. V praxi se tento omyl objevuje v podobě tvrzení, že „všichni Židé nesou odpovědnost za politiku Izraele“.

Toto tvrzení je fakticky chybné, morálně nebezpečné a politicky destruktivní. Nevede k pochopení konfliktu, ale k jeho zjednodušení na princip kolektivního nepřítele. A právě kolektivní nepřítel je v dějinách vždy jedním z nejsilnějších paliv nenávisti.

Když se izraelské instituce zamění za všechny Židy

Kritizovat izraelskou vládu, konkrétní vojenskou operaci, osadnickou politiku nebo výroky jednotlivých politiků je legitimní. Demokratická společnost stojí mimo jiné na tom, že státy, vlády i armády mohou a mají být předmětem veřejné kontroly. Problém začíná tam, kde se kritika konkrétní politiky přenese na Židy jako celek.

Mezinárodní aliance pro připomínku Holocaustu, IHRA, ve své pracovní definici antisemitismu výslovně uvádí, že kritika Izraele podobná kritice jiných států sama o sobě antisemitismem není. Zároveň ale jako příklad antisemitismu uvádí obviňování Židů jako lidu z odpovědnosti za skutečné či domnělé činy jednotlivých Židů, židovských skupin, nebo dokonce za činy spáchané nežidy. Stejně tak upozorňuje na případy, kdy je stát Izrael vnímán jako židovská kolektivita a útok na Izrael se ve skutečnosti mění v útok na Židy obecně.

To je klíčové rozlišení. Izraelská vláda nebo izraelská armáda není totéž, co Izraelci nebo Židé. Izraelský premiér není mluvčím všech Izraelců nebo Židů na světě. Židovský student v Paříži, židovská rodina v Praze, židovská komunita v Londýně nebo synagoga v Berlíně nenesou odpovědnost za rozhodnutí izraelského kabinetu. Pokud k tomu přidáme staré i nové předsudky, které kolem Izraele a Židů kolují, dostaneme smrtící koktejl nenávisti.

Přesto se právě to v praxi často děje. Po eskalacích konfliktu na Blízkém východě nebývá nenávist namířena pouze na izraelské instituce, ale také na židovské školy, synagogy, restaurace, kulturní centra nebo jednotlivce, kteří s izraelskou politikou nemají žádnou přímou souvislost. Tím se z politického sporu stává kolektivní obviňování menšiny.

Kolektivní vina jako starý antisemitský mechanismus

Antisemitismus se v dějinách ani zdaleka neprojevoval pouze nenávistí k jednotlivým Židům. Jeho typickým znakem bylo právě kolektivní obviňování. Židé byli obviňováni z morových ran, finančních krizí, válek, revolucí, kapitalismu i komunismu. Vždy podle toho, čeho se většinová společnost v dané chvíli bála.

Tento mechanismus funguje jednoduše. Společnost prožívá krizi, lidé hledají vysvětlení a někdo jim nabídne snadného viníka. Ne konkrétního politika, instituci nebo rozhodnutí, ale celou skupinu lidí. Tak vzniká nebezpečná zkratka: „může za to Žid“, „můžou za to Židé“, „může za to židovský vliv“, případně moderněji „můžou za to sionisté“.

Právě proto je nebezpečné, když se dnešní kritika Izraele mění ve výroky typu „Židé vraždí děti v Gaze“, „Židé si zase hrají na oběti“, „synagogy musí nést odpovědnost za Gazu“ nebo „židovské instituce jsou součástí izraelské propagandy“. Takový jazyk už není politickou kritikou. Je to demagogické přenesení odpovědnosti ze státu na náboženskou či etnickou menšinu.

Nejde jen o teoretický problém. Jak jsem psal v minulém článku, v roce 2023 bylo v USA nahlášeno 2 699 nábožensky motivovaných hate crime incidentů a více než polovina z nich, konkrétně 1 832, byla motivována protižidovskou zaujatostí. Anti-Defamation League (ADL) k témuž roku uvedla, že protižidovské hate crimes tvořily 68 procent všech nábožensky motivovaných hate crimes hlášených FBI, přestože Židé tvoří jen malou část americké populace.

Tato čísla sama o sobě neříkají, že každý takový incident souvisel s Izraelem. Ukazují ale, že antisemitismus je reálný bezpečnostní problém dnešní doby a že židovské komunity jsou mimořádně zranitelné vůči tomu, když se politický konflikt promění v nenávist vůči Židům jako skupině.

Falešná představa jednotného židovského hlasu

Další chybou kolektivní viny je představa, že Židé mají jednotný politický názor. Ve skutečnosti existují Židé levicoví, pravicoví, liberální, konzervativní, sekulární, náboženští, sionističtí, nesionističtí i antisionističtí. Existují Židé, kteří izraelskou vládu podporují, a Židé, kteří ji ostře kritizují. Existují Izraelci, kteří podporují tvrdou bezpečnostní politiku, i Izraelci, kteří dlouhodobě prosazují kompromis s Palestinci. V samotném Izraeli se pravidelně konají rozsáhlé demonstrace proti vládě a její politice.

Kolektivní vina tento vnitřní pluralismus maže. Dělá z milionů lidí jeden politický blok. A tím znemožňuje normální diskusi. Pokud je každý Žid automaticky považován za zástupce Izraele, potom už není vnímán jako člověk se svými názory, zkušenostmi a odpovědností. Je vnímán jako symbol. A symbol se snáze nenávidí než živý člověk.

Stejný problém nastává u výrazu „sionista“, pokud se používá jako náhradní slovo pro Žida. Sionismus má svůj konkrétní historický a politický význam jako hnutí za židovské sebeurčení. O jeho podobách, důsledcích a politické praxi je možné vést legitimní debatu. Ale pokud se slovo „sionista“ používá jen proto, aby člověk mohl vyslovit starý antisemitský stereotyp v novém jazyce, nejde o přesnost, ale o maskování předsudku.

Proč kolektivní vina ničí možnost míru

Kolektivní vina není jen morální chyba. Je to i politická slepá ulička. Pokud je celá jedna skupina prohlášena za vinnou, přestává být partnerem k jednání. Není s kým mluvit, není koho přesvědčovat, není koho chránit. Zbývá jen odpor, izolace, trest nebo pomsta.

To je přesně opačný směr, než jaký potřebuje jakékoli mírové řešení. Mír nevzniká tak, že jedna strana dehumanizuje druhou. Vzniká tehdy, když jsou přesně pojmenováni skuteční aktéři odpovědnosti: vlády, ozbrojené skupiny, velitelé, extremisté, instituce, konkrétní pachatelé a konkrétní politická rozhodnutí.

Z hlediska práva je tento princip velmi starý a zásadní. Mezinárodní humanitární právo zakazuje kolektivní tresty. Článek 33 Čtvrté ženevské úmluvy říká, že nikdo nesmí být trestán za čin, který osobně nespáchal, a kolektivní tresty jsou zakázány. Tento právní princip má hluboký morální základ: odpovědnost má být individuální, ne skupinová.

Palestinská rovina: Palestinci nejsou Hamás

Stejný princip musí platit i opačně. Hamás je odpovědný za teroristický útok ze 7. října 2023, za vraždy civilistů, únosy rukojmích a další zločiny. V tento den bylo zabito více než 1 200 lidí a více než 250 osob bylo odvlečeno do Gazy jako rukojmí. Útoky na civilisty, braní rukojmích a úmyslné násilí vůči neozbrojeným lidem nelze za žádných okolností omlouvat jako „odpor“. Jsou to zločiny, pramenící z čisté nenávisti vůči Židům a Izraeli a podporované genocidními myšlenkami Hamásu a značnou částí Palestinců.

Z toho ale neplyne, že všichni Palestinci bez výjimky představují Hamás. Palestinská společnost je stejně jako každá jiná společnost různorodá. Jsou v ní lidé náboženští i sekulární, radikální i umírnění, lidé podporující ozbrojený boj i lidé, kteří chtějí normální život, bezpečí, práci a budoucnost pro své děti. Můžeme vést debaty o procentech či poměrech, ale faktem zůstává, že mnoho palestinských civilistů nemá reálnou možnost ovlivnit rozhodování Hamásu, natož nést osobní odpovědnost za jeho zločiny. Zřejmým důkazem této rozmanitosti je 150 000 palestinských Arabů, kteří v roce 1948 zůstali v Izraeli, a jejichž potomci dnes tvoří 21 % populace Izraele. To je přes 2 miliony palestinských Arabů, kteří spojili svůj život s Izraelem a jeho hodnotami.

Výrok „všichni Palestinci jsou Hamás“ je proto stejný typ argumentačního faulu jako výrok „všichni Židé odpovídají za Izrael“. V obou případech se konkrétní odpovědnost nahrazuje skupinovou nálepkou. V obou případech se civilisté mění v prodlouženou ruku ozbrojené nebo politické moci. A v obou případech to vede k tomu, že utrpení nevinných lidí začne být pro část veřejnosti méně důležité.

To neznamená přehlížet, že Hamás má v palestinské společnosti značnou podporu, že používá civilní prostředí k vojenským účelům nebo že palestinský veřejný prostor, zejména v Gaze, trpí nenávistnými narativy vůči Židům a Izraelcům. Znamená to pouze nepřekročit hranici mezi odpovědností konkrétních aktérů a odsouzením celého národa. Židé v Evropě, Americe nebo kdekoli jinde nesmějí být terčem nenávisti kvůli politice Izraele. Palestinští civilisté nesmějí být zbaveni lidskosti kvůli zločinům Hamásu. Izrael má právo na bezpečnost. Palestinci mají právo nebýt kolektivně trestáni za činy ozbrojené či politické organizace, pokud se na nich také přímo nepodílejí. Kritika Izraele může být legitimní. Omlouvání antisemitismu legitimní není. Odsouzení Hamásu je bezpodmínečně nutné. Dehumanizace Palestinců nutná není.

Kolektivní vina oslepuje spravedlnost

Kolektivní vina se tváří jako morální jasno. Ve skutečnosti je to intelektuální zkratka do temnoty. Umožňuje neřešit složitost, nerozlišovat jednotlivce, nepřemýšlet o důkazech a neptat se, kdo konkrétně za co odpovídá. Stačí ukázat na skupinu a říct: „mohou za to oni“.

Právě proto je kolektivní vina tak nebezpečná. V dějinách antisemitismu stála za pogromy, diskriminací, vylučováním Židů ze společnosti i za propagandou, která připravovala půdu pro mnohem horší zločiny. V dnešní debatě o Izraeli se znovu vrací ve chvíli, kdy jsou Židé mimo Izrael činěni odpovědnými za válku, vládu nebo armádu státu, ve kterém často ani nežijí a jehož politiku nemusí podporovat.

Stejný princip však musíme uplatnit i vůči Palestincům. Odpovědnost Hamásu za terorismus nesmí být rozpuštěna do kolektivního odsouzení všech Palestinců. Jestliže odmítáme kolektivní vinu vůči Židům, musíme ji odmítnout i vůči Palestincům. Ne proto, že by obě situace byly stejné ve všech ohledech, ale proto, že princip individuální odpovědnosti je jedním ze základů civilizované společnosti.

Spravedlivá debata nezačíná tím, že si vybereme jednu skupinu, kterou obviníme ze všeho. Začíná tím, že rozlišujeme. Mezi státem a národem. Mezi vládou a občany. Mezi armádou a civilisty. Mezi teroristickou organizací a lidmi, kteří pod její vládou žijí. Mezi kritikou a nenávistí.

Bez tohoto rozlišování nevznikne mír. Vznikne jen další kolečko strachu, kolektivní viny a pomsty.

Zdroje:
What is antisemitism? | IHRA working definition
IHRA-non-legally-binding-working-definition-of-antisemitism-1.pdf
Community Relations Service | 2023 FBI Hate Crimes Statistics
Hate Crimes | 2023 Hate Crime Statistics
New FBI Data Reflects Record-High Number of Anti-Jewish Hate Crimes | ADL
Antisemitic incidents jumped 63% in 2023, according to FBI data - Jewish Telegraphic Agency
ihl_treaties - Geneva Convention (IV) on Civilians, 1949 - Article 33
customary_ihl - rule 103. Collective Punishments
Hamas’s October 7 Attack: Visualizing the Data
Demographics of Israel - Wikipedia