Pořád dokola o pojištění odpovědnosti nemocnic

Z jedné strany tlaky na zvyšování cen pojistného, z druhé strany volání po jakémsi zastropování. Jsou to impulsy pro stále živou celospolečenskou diskuzi. Lze ale vůbec najít racionální řešení?

Vliv na zdražování pojistného mají dva nezpochybnitelné faktory: Nový občanský zákoník zvyšující nároky na odškodné a zhoršující se technické výsledky pojišťoven v produktu pojištění profesní odpovědnosti velkých nemocnic. 

V Ekonomu vyšel článek Kateřiny Vokurkové Pojišťovny odmítají regulaci pojistek pro nemocnice. Přestaneme je nabízet, varují. Věnuje se tématu, o kterém jsem už psal ve svém blogu Zastropovat pojištění odpovědnosti nemocnic? Nereálné!

Text připomíná známá fakta, staré i nové postoje zainteresovaných, že kvůli novému občanskému zákoníku skokově rostou nároky na odškodnění, že s tím ruku v ruce roste potřeba vyšších limitů, že s tím logicky roste pojistné, že je to situace pro nemocnice nepříjemná, že by se snad mohlo i pojištění zastropovat, že se to pojišťovnám nelíbí, že by snad měla Česká národní banka prověřit oprávněnost sazeb, že snad pojišťovny dostatečně nezohledňují historický škodní průběh, že přeci těch škod se v aktuálním roce zase tak moc nevyplácí, atd.

Tak jako v každé problematice i tady zaznívá mnoho faktů i chybných interpretací, mnoho racionálních i iracionálních návrhů, není ale špatné, že se o problému diskutuje, neboť diskuse, je-li pragmatická, může vést k vyjasnění či třeba i ke zlepšení.

I přesto, že jsem své postoje vyjádřil, učiním tak  znovu a dodám třeba i nové postřehy:

• Pojištění profesní odpovědnosti nemocnic je jedním z nejrizikovějších produktů, obtížně hledající zajištění u mezinárodních zajistitelů, které v Česku provozuje jen omezený počet pojistitelů, navíc se špatnými technickými výsledky v tomto segmentu: Kooperativa, Česká pojišťovna, Česká podnikatelská pojišťovna, Pojišťovna VZP, Allianz, Uniqa, Direct, ČSOB Pojišťovna (omlouvám se, pokud jsem na některou zapomněl). Oči některých zahraničních  matek se již neúprosně dívají na zhoršující se výsledky a apetit příslušných hráčů se v tomto pojištění bude snižovat.
• Kvůli novému občanskému zákoníku se nároky na odškodnění zásadně zvýšily a to nejen u pojištění profesní odpovědnosti nemocnic, ale i u povinného ručení a pojištění občanské odpovědnosti. Ruku v ruce se zvyšujícími se nároky roste škodní průběh a poptávka po vyšších limitech, což se sebou logicky nese vyšší riziko a vyšší pojistné. Na Slovensku, kde nový občanský zákoník nemají, je problém daleko menší.
• Obava, že by výše nároků a výše pojistného mohla dosáhnout úrovně USA je lichá, neboť Spojené státy jsou extrémní příklad; obava, že výše dosáhne úrovně zemí Evropské unie je ale správná,  tzn. částky vyšplhají mnohem výše než dnes.
• Názor, že pojišťovny důkladně nezohledňují při nabídkách škodní průběh a možné riziko, není fér. Většina nabídek se dnes realizuje prostřednictvím veřejných zakázek (pokud se nejedná o soukromé nemocnice), tam je škodní situace vždy popsána a pojišťovny na ni ve své nabídce reagují. Zakopaný pes je ale zřejmě v nepochopení rezervotvorného principu pojištění. Pojišťovna sice může v aktuálním roce vyplatit jen určitou část škod, ale je současně povinna tvořit RNBS rezervy na všechny vznesené nároky (vypořádané soudně či mimosoudně) a ty jsou právě příčinou špatných výsledků pojišťoven. Tvořené rezervy se v účetnictví při tvorbě projevují v kapitole pasiv a zhoršují profitabilitu pojišťoven. Nehovořme tedy pouze o vyplacených škodách, ale dejme čestně na stůl i tunu vznesených nároků čekajících na verdikt – tzn. v drtivé míře na výplatu. Navíc se pojistné smlouvy uzavírají s mnohaletou retroaktivitou.
• ČNB hypoteticky může prověřovat sazby pojišťoven a prověřit tento segment, ale zjistí jen známý fakt, že odpovídají riziku a že výsledky zde nejsou dobré, navíc to ČNB dobře ví, proto uvádím slůvko „hypoteticky“.
• Zastropovat pojištění není možné, pojistné vždy odpovídá riziku, minimální pojistné se občas aplikuje, maximální ne.
• Je nutné si uvědomit, že nic není zadarmo a přesunutí problému z pojišťoven na stát či jiný fond problém skutečně neřeší, vždy do fondu někdo musí „nalít“ peníze a vždy se něco musí uhradit. To se stalo takovou zvláštní  a nebezpečnou mantrou dnešní doby říkat, že přesunutím problému na stát se problém bezplatně vyřeší. (Např. neustálé nápady přesouvat více migrantů do veřejného zdravotního pojištění.)  Nevyřeší! Navíc se problém přesune na všechny občany nebo se zatíží státní rozpočet, případně zvýší dluh. Státu v mnohém fandím, ale někde je fakt efektivnější a lepší soukromý sektor.
• Ceny pojistek vskutku rostou a dosahují milionových částek, ale u velkých nemocnic, které mají miliardové rozpočty. Tady neříkám, že jim to nemá vadit, ale přeci jen je třeba uvažovat v tomto kontextu.
• Situaci na trhu mnohdy komplikují pojišťovací makléři usilující o zastupování nemocnice, právě ti se někdy snaží uvést tvrzením, že pojistku zásadně zlevní. Takže i zde je třeba pracovat s renomovanými a korektními makléři, kteří situaci a riziko zhodnotí, navrhnou optimální krytí, pomohou s vypracováním zakázky a budou se snažit o dosažení optimální ceny za požadované riziko.

Jak jsem již uvedl, obávám se scénáře, který kopíruje trend zemí EU a zajistného trhu a už se projevuje i v ČR. Se zvýšením rizika dochází k nárůstu pojistného. Některé subjekty mají nároků méně – jsou schopny stále dosahovat výhodnějšího pojistného; těm, které jich mají více, se pojištění zvyšuje až na nepříjemnou úroveň. Mohou nastat i situace, že některé subjekty budou hledat krytí již velmi obtížně. Časem je ale segment tak problematický, že se zvýšené pojistné dotkne všech účastníků, samozřejmě škodní průběh se bude vždy zohledňovat.

Je tedy nějaké řešení?

Určitě jsou obecně platné recepty, které lze aplikovat:

• Na straně poskytovatelů péče je to systém řízení rizik a kvality poskytované péče a maximální snaha o eliminaci pochybení – to je asi nejdůležitější část problému. Prevence je zde absolutně zásadní a klíčová, mnohem více než následné jednání o nároku.
• Bylo by dobré, zejména u státem řízených nemocnic, provést jakousi pasportizaci pojištění a diskutovat o minimálním nutném krytí a optimálním limitu krytí.
• Je možné vést diskusi mezi zástupci pojišťoven (Českou asociací pojišťoven) a zodpovědnými zástupci poskytovatelů o možnosti vrstvení – např. pojištění do limitu 20 milionů korun by bylo v kompetenci jednotlivých nemocnic, limit 20-50 milionů by byl sdílený limit mezi skupinou nemocnic a pojišťovnou (vytvoření rizikového poolu nemocnic se sdíleným limitem za účelem snížení ceny pojistného – funguje to celkem dobře i u jiných segmentů v pojištění).
• Je také třeba zvážit možné spoluúčasti, tzn. škody, do jaké výše by si nemocnice mohla platit sama, např. do 500 tisíc korun.
• Některé země EU rovněž legislativně upravují, že náhrady od 0 do 5 milionů korun jdou z pojištění, které si musejí uzavírat jednotliví  lékaři.
• V neposlední řadě záleží na rychlosti a kvalitě soudních rozhodnutí, neměla by zde být tendence říkat „vždyť je to stejně jedno, pojišťovny to přeci zaplatí“. Ano, zaplatí, ale s popsanými důsledky!

Nejsem samozřejmě oprávněn hovořit jinak než za sebe a Pojišťovnu VZP (PVZP), kterou vedu, ale troufnu si říci, že český pojistný trh je velmi kvalitní, samostatný a profesionální, nikdy nepotřeboval žádnou pomoc od státu (narozdíl např. od USA, viz AIG)  a je rozhodně připraven prostřednictvím svých oprávněných zástupců k jakékoli racionální diskusi. To samé mohu vzkázat od světových zajišťoven, kteří jsou kdykoliv připraveny sdílet své zkušenosti z ostatních zemí.