To je paráda, lehnout si na záda...

Už mám až po krk novin, časopisů, televize a rozhlasu. Jeden opisuje od druhého.

Otevřu jakékoliv noviny a je v nich to samé co vidím večer na Nově, Primě, ČT 1 nebo Čtyřiadvacítce. To samé slyším v radiu několikrát denně.

Je mi úplně jedno, jestli je Barbora Škrdlová mužskej, ženská, dítě nebo hermafrodit, je mi fuk, že stopadesát policajtů s koňmi a obrněným vozem čeká v Plzni na dvacet výrostků se kterými cloumá testosteron, je mi šmafu pan Doležel s jeho "pěti na stůl" ať už myslí piva, milióny nebo nahé tanečnice, stejně jako mi je jedno, jestli si rodiny rozdělí nebo vrátí vyměněná mimina, nebo někdo najde ubohého Čtvrtka či Pátka (ze kterého jsem ještě neviděl tvářičku) v popelnici nebo v recepci Hiltonu, nezajímájí mě srážky kamiónů na dálnici D1, ani Paroubek, ani Bursík, ani Topolánek, ani Čunek, natož jestli jsme zase borci tím, že moravská herečka je za irskou písničku navržená na Oscara.

Ale nestěžuji si. Zašel jsem si do městské knihovny ve Školské ulici, nabral si plnou náruč Čapků. McBainů, Ferdinandů Peroutků, Karlů Poláčků a dalších chytrých a zábavných a vítězně jsem se doma s hrnkem zeleného čaje posadil do křesla z Ikei a natáhl si nohy na polštářované stoličce modré barvy.

Ať si média trhnou...a to jsem ještě slušný.

Protože - je to paráda, lehnout si na záda a číst si knížku.