Děti šlapou na miny...

Jsou okamžiky v životě, kdy si člověk uvědomí, že jsou na světě důležitější události než tahanice při volbě prezidenta, korupce, neoblíbení předsedové politických stran, poplatky u lékaře a dražší chleba.

             Taková příležitost se mi naskytla včera večer, když jsem zakládal do přehrávače VHS kazetu s „Casablankou.“ Na obrazovce se náhle objevil kanál ČT2 a to, co jsem viděl, posunulo moje přehrávání o půl hodiny. Protože jsem neviděl pořad od začátku, ani nevím, jak se jmenoval. Vím jen, že jednou z autorek byla Petra Procházková.            Skupina teenagerů z Čecenska byla pozvána na návštěvu naší republiky.            A pak už jsem skoro nevěřil svým očím a uším. Sedmnáctiletý chlapec sedí na pařezu v lese a zakrývá se dlaněmi tvář, aby nebylo viděl, že vzlyká: „To je tak nádherné procházet se v lese a vědět, že nešlápnu na minu. To u nás nemohu. Do lesa se nechodí.“ Čtrnáctiletá dívka vidí poprvé v životě kolotoč. Další mladík oceňuje svobodu v České republice, kde se „může říkat, co člověk chce a být sám sebou.“ Milión Čečenců mělo tu odvahu se postavil ruskému kolosu se 140 milióny obyvatel. Pochybuji, že bychom to my dokázali i v mnohem menším poměru sil.            Mladí Čečenci projevují překvapení nad tím, že jdou ulicí a tam není jediný rozbombardovaný dům. Na jejich tvářích je vidět, jakou mají radost, že třeba jen na pár týdnů se ocitli v jiném prostředí a v jiné atmosféře. „Nikoho z českých přátel nemohu pozvat do Grozného,“ omlouvá se mladík. „Byl by obklopen lidmi z nichž někteří jsou přátelé ale byli by i takoví, kteří by mu chtěli ublížit a kteří jsou nebezpeční.“ Dovedeme si představit v čem tito lidé žijí?            Musím se přiznat, že ač je mi dvaasedmdesát a leccos jsem už viděl, párkrát jsem si během filmu tiše pobrečel. Smutkem nad národem, který je ve světě skoro zapomenut a štěstím nad tím, že mohu žít v této krásné – i když nedokonalé – zemi.