Pro politiky je klima vnější nepřítel, kterého potřebují, aby měli co dělat. Nemají totiž jinak co nabídnout.
„Boj“ proti CO2 přinese obrovské zklamání. Nyní vyprodukovaný plyn bude v atmosféře skleníkově působit minimálně dalších 70 let. To znamená, že ani „svatá Greta“ se nedočká zjištění, zda její panika a záškolácké hnutí měly nějaký opravdový výsledek.
Když už se zmiňuji o svaté Gretě Thunbergové: Děvče má několik psychiatrických diagnóz, včetně toho, že je zřejmě také autistka. Kvůli těmto diagnózám dost možná mohla vůbec přijmout rozhodnutí, že nebude chodit v pátek do školy, děj se, co děj. Troufám si tvrdit, že student bez podobné sady diagnóz by si to prostě nelajsnul. Aby třeba nevyletěl ze školy, že. Nicméně se sv. Gretě podařilo rozpoutat pěkný mumraj, o tom není sporu. Co se stane, až někdo s podobnou sadou diagnóz dostane z počasí ještě větší strach, než švédská dívka a usoudí, že bude držet hladovku. Ne v pátek, ale pořádnou – od teď hned až do konce, bude-li potřeba.
Prostě dokud neuděláte něco pořádného proti změně počasí, nebudu jíst! Kolik by na to měly vlády času - dva měsíce? Asi tak nějak. Co by se za tu dobu dalo stihnout? Řekněme si rovnou, že nic. A to ani v Praze, jejíž nazelenalá a růžová koalice odhlasovala, že hlavní město bude do roku 2050 „uhlíkově neutrální“… Kteroužto poznámkou se vracím k politikům a jejich potřebě vnějšího nepřítele.
Ten se hodí vždycky, když není, čím by se politik vykázal voličům. O tom, že je česká politika vyprázdněná, se mluví již dlouho, takže panická zelená mediální ofenzíva v posledních letech přišla vhod takovým partajím, jako jsou třeba Piráti (v Praze zcela zjevně) a vůbec všem narudlým partajím, které potřebují nějakou akci, aby ukázaly, jak jsou nezbytné a progresivní.
Že svým voličům v otázkách počasí neříkají často úplnou pravdu, nebo rovnou lžou, nemusí být vždy záměr. Velmi často je to totiž z neznalosti problematiky, nebo z neschopnosti či neochoty podívat se na problém komplexně a ne jen z jedné strany.
V každém případě celá věc s klimatem není úplně jistá. Neví se seriózně, jak velký podíl na jeho vývoji má skutečně člověk a tím pádem není možné stanovit, jak moc se současné a budoucí bezemisní snahy můžou opravdu projevit. Nějaký lidský podíl připouští dnes každý, ale fakt nikdo neví, jak velký reálně je! Kromě ekologických fanatiků, samozřejmě. Jisté je ovšem to, že neexistují žádná řešení, která by přinesla rychle měřitelný výsledek, co to přineslo světovému klimatu. A žádné řešení není jednoduché.
Pro politiky tedy ideální stav. Můžou svolávat, mobilizovat, deklarovat, nechávat se fotit, vyhlašovat a tak dále a nějakého voliče to vždycky zaujme. A všem ostatním to alespoň bude ukazovat, jak je ten který politik pracovitý.
Schválně to sledujme v Praze. Její zastupitelé chtějí do roku 2030 snížit emise v Praze o 45 procent, v roce 2050 chtějí bezuhlíkové město. Rok se bude chystat „jak na to“ bude se na tom podílet jeden z ortodoxních ekologistů Martin Bursík, kterého už nikdo ovšem do žádného zastupitelského sboru nezvolil od roku 2006. Obchvat nebude, doprava bude kolabovat, bytů bude málo, z centra bude skanzen, ale město se pustí do nesmiřitelného boje s oxidem uhličitým, plynem, který vypouštíme každým výdechem…
